Koncentrační tábor Mauthausen patřil k nejhorším nacistickým táborům smrti. Brutální podmínky, nucené práce v kamenolomu a nelidské zacházení vedly k masovému umírání vězňů. Mezi nejhorší dozorce patřil sadistický Georg Bachmayer, jehož krutost neznala hranic. Jaký byl jeho osud a jak se podílel na zločinech, které se zde odehrávaly?
Koncentrační tábor Mauthausen byl od počátku spojen s nucenou prací v dolech, kde vězni čelili extrémně tvrdým podmínkám. Oproti jiným nacistickým táborům zde panovala ještě větší krutost zahrnující lékařské experimenty, systematické mučení, nelidské zacházení a hromadné vraždy, které měli na svědomí důstojníci SS.
Z cihelny do koncentračního tábora
Jedním z nejhorších dozorců v Mauthausenu byl Georg Bachmayer, narozený 12. srpna 1913 ve Fridolfingu, tehdejší součásti Německého císařství. Kvůli špatným studijním výsledkům se po sedmi letech školní docházky vydal pracovat do cihelny. V dubnu 1933 vstoupil do SS a o měsíc později se stal členem nacistické strany. Brzy poté nastoupil jako dozorce v koncentračním táboře Dachau a v roce 1938 se účastnil anšlusu Rakouska.
Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 už Georg Bachmayer působil v Mauthausenu, kam byl převelen na začátku téhož roku. Místo tábora otevřeného 8. srpna 1938 bylo vybráno kvůli nedalekému žulovému domu a blízkosti města Linz. Vězni si tábor museli vybudovat sami a byli nuceni k tvrdé práci. Podmínky zde byly natolik nelidské, že více než polovina vězňů zemřela na následky mučení, hladu, nemocí a nelidského zacházení. Od roku 1941 zde SS začala budovat plynovou komoru a další zařízení pro hromadné vraždění.
Georg Bachmayer, jmenovaný v roce 1940 do funkce zodpovědné za všechny vězně a personál SS v táboře, se rychle stal synonymem pro extrémní brutalitu. Nové zajatce běžně vítal se slovy, že z Mauthausenu se nikdo nikdy nedostal živý a jediná cesta ven vede komínem. Také jim navrhoval, že pokud chtějí urychlit svou smrt, mohou se vrhnout na elektrické dráty, jimiž byl celý tábor obehnán.
Brutální dozorce z Mauthausenu sekerou popravil 300 Židů
Jeho sadismus neznal hranic. Osobně se účastnil poprav, mučení i plynování. V jednom případě spolu s dalšími dozorci sekerami zmasakroval na 300 deportovaných vězňů. Při jiné příležitosti nechal oběšeného vězně viset před zraky ostatních, kteří kolem něj museli hodiny pochodovat a koukat na mrtvé tělo oběšence. Podobných příběhů existuje celá řada, stejně jako mrtvých, kteří byli zabiti Bachmayerovou rukou. Mezi vězni se stal nechvalně proslulý i svým oblı́beným způsobem poprav – poštváváním svých dvou krvelačných dog na oběti, které byly roztrhány k smrti. Tento způsob vraždění se v táboře nazýval „zemřít na psí polibek“.
Bachmayer se účastnil i hromadných poprav v plynových komorách a v roce 1942 přispěl mimo jiné k zavraždění 262 Čechů. Svědecké výpovědi hovořili o jeho až chorobném nadšení pro mučení. Kolovalo také děsivé vyprávění o tom, jak jednoho dne zmizel jeden z vězňů, který byl později při pátrací akci nalezen v jednom z domů, kde se skrýval před smrtí vyhladověním. Bachmayer se podle vyprávění očitých svědků zachvěl vzrušením a pronesl: „Toho umlátím k smrti sám.“ A tak se také později stalo.
Ke konci války se Mauthausen stal cílem evakuace z několika okolních táborů a do koncentračního tábora dorazily tisíce zubožených vězňů. V posledních měsících před osvobozením tak vlivem nemocí i nedostatku jídla a extrémního vysílení vedla situace k hromadnému umírání vězňů. Po osvobození byla většina z přeživších v tak zbídačelém stavu, že mnozí z nich umřeli ještě během prvních dnů svobody.
Začátkem května 1945 uprchl Georg Bachmayer s několika dalšími dozorci z tábora Mauthausen a našel útočiště v nedalekém statku v severním Rakousku, kde na něj čekala jeho žena se dvěma dcerami. Bachmayer tušil, co mu hrozí, a tak se spravedlnosti zbaběle vyhnul. V noci 8. května 1945 spáchal sebevraždu poté, co zabil svoji ženu i své dvě dcery. Bylo mu jednatřicet let.
