Slavná houslistka Alma Rosé dirigovala orchestr v Osvětimi. Zemřela za nejasných okolností

Alma Rosé se narodila 3. listopadu 1906 ve Vídni do mimořádně hudební rodiny. Jejím otcem byl Arnold Rosé, slavný koncertní mistr Vídeňské filharmonie, a matkou Justine Mahlerová, sestra skladatele Gustava Mahlera. Hudba tak pro Almu nebyla jen vášní, byla to řeč, kterou doma mluvili všichni. Otec ji vedl ke hře na housle s nekompromisní přísností. Odmala cvičila celé hodiny, učila se rozumět hudbě nejen technicky, ale i duševně. Byla cílevědomá, disciplinovaná a talentovaná. Brzy se objevila na koncertech po celé Vídni a na pódiu doslova zářila. Její projev byl energický, plný emocí, a přitom technicky dokonalý. Kritici psali o jejím „ohnivém smyčci“ a o tom, že v ní vidí budoucnost vídeňské hudební tradice.

Valčíkové dívky

Alma však nechtěla být jen dcera slavného otce, chtěla vytvořit něco vlastního. A tak v roce 1932 založila čistě ženský orchestr s poetickým názvem Wiener Walzermädeln. Byl to odvážný krok. V době, kdy hudební svět ovládali muži, Alma přišla s nápadem, že i ženy mohou hrát, dirigovat a vést koncertní soubor.

A měla úspěch. Její orchestr koncertoval po celé Evropě, hrál klasiku i populární skladby a stal se doslova senzací. Publikum milovalo nejen jejich ladnost a eleganci, ale i profesionalitu. Alma byla nejen dirigentkou, ale i manažerkou, dramaturgyní a duší celého projektu. Byla přísná, ale férová. Ženy v orchestru ji obdivovaly, protože věděly, že to, co po nich vyžaduje, zvládá sama s dokonalostí.

Nacismus vše zlomil

Pak přišel rok 1938 a s ním anšlus neboli připojení Rakouska k Hitlerovu Německu. Pro Židy, i ty slavné a uznávané, to znamenalo konec života, jaký znali. Alma pochopila, že musí zmizet. Nejprve odešla do Londýna, kde se snažila pokračovat v hudbě, ale bez jistot a kontaktů to bylo těžké. Později zamířila do Nizozemska, kde žila s přáteli a doufala, že válka brzy skončí.

Jenže v roce 1940 nacistické Německo obsadilo i Nizozemsko. Židovské hvězdy, které kdysi zářily na evropských pódiích, se najednou staly lovnou zvěří. Alma se nějakou dobu skrývala, ale v roce 1943 se pokusila utéct do Švýcarska. Cestu však nedokončila, protože byla zatčena a poslána do Osvětimi.

Houslistka z pekla

V koncentračním táboře Osvětim navzdory všem hrůzám, které se v něm odehrávaly, existoval ženský orchestr. Nacisté ho zřídili pro bizarní účely, měl hrát při pochodech vězeňkyň do práce, aby „udržel pořádek“. Hudba se měla stát kulisou hrůzy, která zněla mezi komíny krematorií.

Když Alma dorazila do koncentračního tábora, byla vyčerpaná, nemocná a psychicky zlomená. Ale její jméno bylo slavné, a tak byla její identita rychle odhalena a bylo jí svěřeno vedení orchestru. Alma, která kdysi dirigovala elegantní dámy ve večerních róbách, teď stála před ženami v pruhovaných hadrech. Orchestr byl směsicí žen z celé Evropy, některé byly profesionální hudebnice, jiné sotva držely nástroj. Alma z nich během krátké doby dokázala udělat těleso, které hrálo čistě a s přesností. Byla přísná, nekompromisní a někdy i krutá, ale měla k tomu důvod, věděla totiž, že každé zaváhání může skončit trestem, nebo dokonce smrtí.

Hudba jako záchrana

Podle svědectví přeživších Alma udělala všechno pro to, aby své hudebnice ochránila. Vyjednávala s dozorci, aby měly lepší jídlo nebo teplejší oblečení. Když mohla, ukrývala nemocné ženy, aby je neposlali do plynu. Hudba jim dávala smysl, strukturu a naději. Alma dokázala, že i v místě, kde život neměl cenu, může hudba chránit duši.

V dubnu 1944 Alma náhle onemocněla. Přesná příčina její smrti není známá, mluvilo se o otravě jídlem, meningitidě nebo celkovém vyčerpání. V táborových podmínkách se diagnóza nikdy nezjistila. Zemřela 4. nebo 5. dubna 1944 ve věku pouhých sedmatřiceti let. Její smrt otřásla celým orchestrem. Ženy, které přežily, později vzpomínaly, že v ten den jako by z koncentračního tábora odešla poslední jiskra lidskosti. Bez ní se hudba proměnila v pouhý stín.

Alma Rosé nezanechala žádné nahrávky, žádné deníky ani dopisy z tábora. Po válce se však několik členek osvětimského orchestru dožilo osvobození. Právě jejich svědectví uchovala paměť na Almu Rosé, která v prostředí smrti dokázala zůstat dirigentkou i člověkem. Díky ní přežily desítky žen, ačkoliv ona sama už nikdy nevyšla z Osvětimi živá.

Zajímají vás osudy statečných žen, které prošly koncentračními tábory? Přečtěte si o Evě Hermannové, jenž zpívala v Terezíně a později se stala šéfkou Národního divadla.