Byl označován za jednoho z nejkrutějších dozorců Treblinky, přezdívku Panenka si však vysloužil pro svou děsivou masku klidu a nevinnosti. Kurt Franz se na hrůzy koncentračního tábora nedíval jako na noční můru lidstva, ale jako na nejšťastnější období svého života. Jak se z talentovaného mladého kuchaře stal bezcitný vrah s pudem predátora?
Narozdíl od jiných dozorců z koncentračních táborů během druhé světové války, kteří nedokázali naložit se svým životem a tak se z nich stala monstra, Kurt Franz velmi dobře věděl, čím chce jednou být. Narodil se 17. ledna 1914 v Düsseldorfu a už od dětství byl velmi svědomitý a cílevědomý. Toužil se totiž stát kuchařem a šel si za svým snem. Vaření se věnoval od svých patnácti let a učil se také řeznictví. Měl tedy slušné vyhlídky na to, aby z něj jednou byl skvělý kuchař.
Kurt Franz snil o práci kuchaře
Jeho otec s ním měl ale jiné plány. Práce kuchaře mu přišla podřadná a chtěl, aby měl jeho syn větší zájem o budoucnost země. Franz proto po nátlaku otce s vařením skončil a začal se víc zajímat o to, jak by své zemi mohl prospět. Krom několika aktivistických skupin se v roce 1932 přidal také k NSDAP, a tak bylo už celkem jasné, jakým směrem budou jeho kroky směřovat nadále. Překvapivě se ale přece jen ještě jednou dostal k funkci kuchaře, a to nejdříve v armádě u dělostřelectva a později v táboře Buchenwald. V roce 1939, kdy propukla druhá světová válka, byl však Kurt Franz převelen do programu eutanazie.
Takzvaný „program eutanazie“ (nebo také Akce T4) byl nacistický tajný program systematického vraždění lidí s mentálním, tělesným či duševním postižením v nacistickém Německu a na jím okupovaných územích během druhé světové války. Program dostal své označení podle adresy Tiergartenstraße 4 v Berlíně, kde sídlilo jeho velení. Iniciátorem programu byl Adolf Hitler, který podepsal tajnou směrnici opravňující vybranou skupinu lékařů „poskytovat smrt z milosti“ – šlo ale ve skutečnosti o hromadné vraždy. Hitler tak chtěl docílit „čisté rasy“, kterou měli tvořit pouze zdatní a zdraví jedinci árijského typu.
Franz na tom však neviděl nic špatného, naopak, zcela propadl nacistické ideologii a pilně vstřebával zkušenosti a informace. Díky svému nadšení byl v roce 1942 povýšen do hodnosti SS-Oberscharführera a převelen do koncentračního tábora Belzec. Zde ale zůstal jen několik měsíců, poté putoval do tábora Treblinka, kde dostal funkci zástupce velitele. A začalo peklo.
Franz totiž povýšením získal v podstatě neomezenou moc, obzvlášť v místě, kde lidský život neměl žádnou hodnotu. A tak podle toho jednal. Mezi vězni se pohyboval zásadně v doprovodu svého psa Barryho, kterého pravidelně štval proti nebohým obyvatelům tábora. Dokonce ho vycvičil tak, aby útočil na genitálie, a podle svědků takto denně zabil minimálně jednoho vězně. Jindy zase jen tak pro zábavu střílel náhodné vězně puškou a přihlížejícím se pak vysmíval. Nebral ohledy ani na malé děti. Když našel tři opuštěná nemluvňata, jejichž matka byla poslána do plynu, nakopl jedno z nich tak silně, že vyletělo do vzduchu a on s potěšením sledoval, jak si rozbilo hlavičku o zeď.
„S radostí a sebevědomím jezdil po táboře na koni, pes se líně loudal za ním. Panenka si nikdy nenechal uniknout příležitost, aby někomu ublížil, vždy k tomu našel důvod. A i kdyby nenašel, co na tom záleželo? Jednou přistoupil k mému sousedovi z Čenstochové Steinerovi, pistol mu přiložil k zadnici a vystřelil. Steiner se bolestí zhroutil k zemi. Panenka se smál. Poručil mu, aby si stoupl a spustil dolů kalhoty. Jeho ránu si prohlížel a pak prohlásil: ‚Sakra, koule jsem minul!'“ popsal podle webu Muzivcesku.cz jeden z přeživších Oscar Strawczinski.
Po uzavření Treblinky působil Franz v Itálii v bojích s partyzány a později jako důstojník u železnice. Když válka končila, Franz nějakým způsobem přesvědčil osvobozence, že je jen obyčejný civilista s hrůzami holocaustu nemá nic společného. Tak se mu podařilo utéct a dokonce si i konečně splnit svůj sen, když opět pracoval jako kuchař.
Takto se mu podařilo žít v utajení až do roku 1959. Tehdy totiž byla jeho totožnost odhalena a Franz putoval za mříže. O šest let později se konal treblinský proces a Franz byl postaven před soud. Zde se však dušoval, že nikdy nikdy nikoho netýral a ani nezabil, pouze podle svých slov zmlátil jednoho člověka. Jeho lži mu ale u tribunálu neprošly a byl odsouzen za podílení na zabití 300 000 lidí a zavraždění 139 dalších na doživotí. V roce 1993 už ale bylo jeho zdraví natolik chatrné, že byl z vězení propuštěn a zemřel o pět let později. I v posledních letech prý na období v Treblince vzpomínal jako na nejhezčí část svého života.
