Když jí bylo šestnáct, tančila Edith Eva Eger pro Josefa Mengeleho. Ne pro potlesk, ale aby si zachránila život. Přestože jí peklo druhé světové války sebralo rodinu, domov i mládí, nezlomilo ji. Z dívenky z košického ghetta se stala autorkou bestsellerů a uznávanou psycholožkou, která pomáhá lidem najít cestu ze svých vlastních temnot.
Edith Eva Eger přišla na svět 29. září 1927 v Košicích, kde její otec pracoval jako krejčí. Měla dvě starší sestry, Kláru, talentovanou houslistku, kterou přijali na konzervatoř v Budapešti, a Magdu, jež se věnovala hře na klavír. Klára během druhé světové války nalezla útočiště u svého hudebního pedagoga, který ji ukryl před pronásledováním nacistů, zbytek rodiny takové štěstí neměl.
Edith navštěvovala místní gymnázium a zároveň se věnovala baletu. Byla natolik nadaná, že se stala členkou maďarské olympijské reprezentace v gymnastice. Její sportovní dráha však byla ukončena v roce 1942, kdy tehdejší maďarská vláda zavedla nové protižidovské zákony, jenž vedly mimo jiné k jejímu vyloučení z týmu. O dva roky později, v březnu 1944, po okupaci Maďarska nacistickým Německem, byla společně s rodiči a sestrou Magdou nucena odejít do ghetta v Košicích. V dubnu je spolu s tisíci dalších Židů internovali v cihelně, a o měsíc později následovala deportace do vyhlazovacího tábora Osvětim.
Po příjezdu do tábora byla Edith oddělena od své matky nechvalně známým doktorem Josefem Mengelem. Její matka byla následně zavražděna v plynové komoře. Ve svých pamětech Edith vzpomínala na hrůzný okamžik, kdy ji Mengele donutil v den smrti její matky, aby mu v kasárnách zatančila. Překonala se a za svůj výkon dostala bochník chleba, o který se podělila s ostatními vězenkyněmi. "Dodnes netuším, jak se to stalo, ale to, co jsem si tehdy uvědomila, mi od té doby nejednou zachránilo život, i pak, po válce. Došlo mi, že Mengele, ten rutinní vrah, který mi právě zavraždil matku, si zaslouží soucit víc než já. Protože na rozdíl ode mě se toho, co udělal, už nikdy nezbaví. Už navždycky s tím bude muset žít," popisovala Edith ve své knize.
Později byla přemístěna do několika jiných táborů, mimo jiné do Mauthausenu. Když se k těmto místům blížily spojenecké armády, nacisté začali tábory evakuovat. Edith a její sestra Magda byly nuceny absolvovat pochod smrti do tábora Gunskirchen, vzdáleného přibližně 55 kilometrů. Když Edith už nedokázala pokračovat kvůli naprostému vyčerpání, všimla si jí jedna z dívek, kterým kdysi dala část svého chleba, a pomohla ji společně s Magdou nést. V Gunskirchenu byly podmínky tak nelidské, že Edith musela jíst trávu, aby vůbec přežila, zatímco jiní vězni se dokonce uchylovali ke kanibalismu. Tak daleko ale Edith nezašla. "Kdy hlady umírající člověk v Gunskirchenu žvýkal maso z mrtvých lidí, obrátil se mi odporem žaludek a nemohla jsem se na to dívat. To bych nedokázala udělat," vyprávěla Edith.
Když koncentrační tábor v květnu 1945 osvobodila americká armáda, nacházela se Edith mezi těly mrtvých a pravděpodobně nikdo by nepoznal, že je stále ještě naživu. Jeden z vojáků si však naštěstí všiml pohybu její ruky, a díky jeho rychlé reakci se podařilo jí zachránit život. Edith byla ve velmi vážném stavu, vážila tehdy pouhých 32 kilogramů, trpěla tyfem, zápalem plic, zánětem pohrudnice a měla poraněnou páteř. Přesto silou vůle přežila a uzdravila se.
Po válce se Edith i její sestra Magda zotavily v amerických polních nemocnicích. Vrátily se do Košic, kde se znovu setkaly se sestrou Klárou. Bohužel jejich rodiče ani Edithin snoubenec Eric deportaci nepřežili. Edith se později v nemocnici seznámila s Bélou Égerem, židovským odbojářem, který bojoval během války jako partyzán, a časem se za něj provdala. Sdíleli společný osud a to je velmi sblížilo. Kvůli rostoucímu tlaku ze strany komunistického režimu rodina v roce 1949 uprchla do Spojených států spolu s malou dcerkou Marianne. Edith však dlouhá léta trápilo trauma z prožitků v koncentračních táborech a cítila vinu přeživších. O svých zážitcích dlouho nechtěla mluvit ani se svými dětmi.
Zásadní obrat nastal až v době, kdy se Edith setkala s Viktorem Franklem, známým psychoterapeutem a autorem knihy A přesto říci životu ano. Díky němu začala pracovat na svém uzdravení. V roce 1978 získala doktorát z klinické psychologie na Texaské univerzitě v El Pasu a stala se licencovanou psycholožkou. Později otevřela svou vlastní terapeutickou praxi v La Jolla v Kalifornii a zároveň vyučovala na Kalifornské univerzitě v San Diegu.
I když mohla Edith hodit strašlivé vzpomínky za hlavu a už nikdy se k nim nevracet, přesto se roku 1990 rozhodla vrátit do Osvětimi, aby se vyrovnala se svými hluboce potlačenými emocemi. "Všichni na prohlídce jsme ztichli a skoro přestali dýchat. Jako by nás ovládala nějaká nepopsatelná síla. Hrůza, která se tu odehrála, se nedala obsáhnout ani vypočíst. Ani já, která jsem tu byla, když hořely pece a denně se probouzela a pracovala v pachu spálených těl, jsem ji nedokázala pochopit," popisovala Edith své prvotní pocity po příchodu do koncentračního tábora. A právě tyto a další vzpomínka na podnět psychologa Philipa Zimbarda pak sepsala v knize Máme na vybranou, která vyšla v roce 2017. Tato kniha se stala bestsellerem podle žebříčků New York Times i Sunday Times.
Ve své terapeutické praxi se Edith soustředí na to, aby klientům pomohla oprostit se od jejich vnitřních omezení a našli cestu ke svobodě. Jejími pacienty čato bývali vojáci, kteří procházeli podobnými traumaty jako v minulosti ona. V roce 2020 vydala druhou knihu s názvem The Gift, v níž vybízí čtenáře, aby se zbavili sebedestruktivních vzorců myšlení. Jak sama říká, vždycky máme na vybranou - buďto dál sami sebe držet ve vězení, nebo se rozhodnout pro svobodu. Edith ve svých téměř sto letech patří mezi poslední přeživší holocaustu.
www.respekt.cz, kniha Máme na vybranou
