Elsa Ehrich: Nacistická dozorkyně před matkami bila a zabíjela jejich vlastní děti

Surovost Else Ehrich nebyla cizí. Přesto bylo na počátku jejího života jen těžko představitelné, jakou cestou budou její kroky směřovat. Elsa Ehrich (1914-1948) se narodila do křesťanské rodiny, v mládí byla pokřtěna jako protestantka a po ukončení školní docházky pracovala nějakou dobu na jatkách. Když jí táhlo na třicet, rozhodla se pro velkou životné změnu. V polovině srpna roku 1940 se dobrovolně přihlásila do služby v koncentračním táboře Ravensbrück.

Kariéra dozorkyně se jí zalíbila

Nacistický koncentrační tábor Ravensbrück byl ryze ženským zařízením. Nacházel se na severu Německa a v období druhé světové války jím prošlo zhruba 132 000 žen z celé Evropy. Osudným se stal pro 92 000 žen, které v Ravensbrücku zahynuly, mezi nimi například Milena Jesenská, česká novinářka, spisovatelka a překladatelka děl Franze Kafky nebo levicová novinářka, spisovatelka a politička Jožka Jabůrková.

Povýšení na sebe nenechala dlouho čekat

Elsa Ehrich si svou novou pracovní pozici skutečně užívala. Horlivě plnila úkoly, které jí byly zadávány, a pracovní povinnosti pro ni byly spíše radostmi než strastmi. Kariérní postup byl na spadnutí. V roce 1942 byla převelena do koncentračního tábora Majdanek, kde se jí dostalo povýšení na vedoucí stráží.

Účastnila se selekcí do plynových komor i samotných poprav

V koncentračním táboře Majdanek se Elsa Ehrich vypracovala na pozici vrchní strážkyně v ženské sekci tábora. Týrala vězně, a to včetně dětí, a s oblibou vybírala, kdo půjde na život a kdo na smrt. Tisíce vězňů prošlo její selekcí – a ona se tak stala za jejich smrt přímo odpovědná. Zaměřovala se na ženy a děti, ke kterým se chovala krutě a nelítostně.

Vězně fackovala i mlátila bičem 

V Else Ehrich se skrývalo neuvěřitelné zlo, o čemž svědčí také svědectví, která vyplavala postupem času na povrch. Kupříkladu lékařka Stefania Perzanowska jednoho dne, ve snaze zlepšit lékařskou péči o vězně, požádala Elsu o příděl mléka určeného pro děti pacientek. Kruté dozorkyni se to ale nelíbilo, lékařce dala facku a zakřičela slova, ze kterých mrazí dodnes: „Tohle není sanatorium, ale tábor smrti!“ 

I další z přeživších žen popisuje Elsinu nelítostnou povahu. Vypráví, že když nemocné vězně naložili na vozík jen ve spodním prádle, rozhodla se přes ně přehodit deku, aby se jejich zdravotní stav nezhoršil. Ani tento akt se ale Else příliš nezdál. Deku strhla a ženu, která se rozhodla nemocným pomoci, zmlátila bičem. Posléze jí rozkázala, aby nemocničním materiálem jen tak neplýtvala.

Primitivka s neuvěřitelnou touhou po násilí

Bývalé vězenkyně se nechaly slyšet, že Elsa Ehrich inteligencí zrovna neoplývala. Popisovaly ji jako primitivku, která neskrývala pohrdání ani nenávist vůči všem vězenkyním. Měla v oblibě vybírat starší a slabší ženy do plynových komor, protože si užívala jejich slabost a bezmoc. Vymyslela si jakoukoliv záminku, jen aby mohla ženy fackovat, kopat nebo bičovat. Ráda viděla krev, a proto ženy mlátila pěstí do obličeje, dokud krev neviděla. Neměla k nikomu úctu, její krutosti nebyly ušetřeny ani děti, které bez sebemenšího náznaku lítosti posílala do plynových komor.

Děti lákala na sladkosti a kakao

Děti jejímu sadistickému řádění neměly šanci uniknout. Nejenom je bila, ale také zabíjela před očima jejich vlastních matek. Když se ovšem chtěla zbavit velkého množství dětí naráz, rozhodla se pro doslova ďábelský plán. Jedna z přeživších vzpomínala, že aby Elsa Ehrich děti nalákala, přinesla do míst, kde bydlely, sladkosti i kakao. Děti zářily štěstím, a proto když se za malou chvíli objevily náklaďáky, bez problému do nich s úsměvem nastoupily. Netušily, že nákladní auta jedou přímou čarou do krematoria.

V koncentračním táboře chtěla otevřít nacistický nevěstinec

Zvrácenost Elsy Ehrich neměla mezí. Na počátku roku 1943 se rozhodla, že otevře nacistický nevěstinec, ale její snahy jí překazila tyfová epidemie. Z nevěstince totiž sešlo, když byl jedné z žen, která se měla zhostit role sexuální pracovnice, diagnostikován tyfus.

Nebylo to ostatně nic překvapivého, o dobrých hygienických podmínkách zkrátka nemohla být řeč. Vězni umírali na tyfus každým dnem více a více – a nákaza neminula ani dozorce v táboře. V únoru 1943 se tyfem nakazila sama Elsa Ehrich. Z nemoci se ale zotavila.

Před odsouzením pracovala ještě v několika koncentračních táborech

Když se Elsa Ehrich uzdravila, na svou kariéru dozorkyně v táboře opětovně navázala. V dubnu 1944 byla převelena do koncentračního tábora Kraków-Płaszów, kde pobyla ale jen pár měsíců. V období od června 1944 do dubna 1945 pracovala ještě v koncentračním táboře Neuengamme – a právě na tomto místě její kariérní cesta končí. Jen o měsíc později, tedy v květnu 1945, byla Elsa Ehrich zatčena v Hamburgu britskými okupačními úřady. Posléze byla umístěna do americké vazby v táboře pro válečné zločince v Dachau.

Když polského prezidenta prosila o milost, odkazovala se na malého syna

V červnu roku 1948 boží mlýny skutečně domlely. Elsa Ehrich byla shledána vinou ve všech bodech obžaloby, od válečných zločinů až po zločiny proti lidskosti. Čekal na ni trest smrti oběšením, ale to se tehdejší nacistické dozorkyni příliš nezamlouvalo.

Jakmile byl rozsudek vyhlášen, obrátila se na polského prezidenta Bolesława Bieruta. Se slovy, že má malého syna a chce odčinit své prohřešky, požádala prezidenta o milost. Ta jí byla ale samozřejmě zamítnuta. Dne 26. října 1948 byla ve věznici v Lublinu popravena. Bylo jí 34 let. Říká se, že pro ni nebyly prolity absolutně žádné slzy.