Tyranka z Ravensbrucku řádila i v Osvětimi: Dozorkyně Elisabeth Lupka se za své kruté činy při popravě dusila dlouhé minuty

Druhá světová válka byla obrovskou zkázou lidstva, o tom není pochyb. Navíc naplno ukázala, jak krutí dokážou být i na první pohled obyčejní lidé, kteří by za normálních okolností své nejnižší pudy vůbec neobjevili. Hrůzy, nad kterými zůstává rozum stát, se odehrávaly především v koncentračních a vyhlazovacích táborech, kde nacističtí lékaři, dozorci a dozorkyně často podlehli svým nejtemnějším stránkám a odhalili své skryté sadistické choutky. Až překvapivé bylo, že mezi těmito lidmi byly velmi často ženy, například Elizabeth Lupka.

Následky první světové války

Informací o tom, jak se Elizabeth Lupka narodila a jakým způsobem vyrůstala, moc neexistuje. Není tedy zřejmé, zda v dětsví neprožila nějaké trauma, které ji v budoucnu formovalo a vyvřelo v podobě krutého a sadistického chování ve funkci dozorkyně v koncentračním táboře. Na svět přišla v roce 1902 a v době její čerstvé dospělosti se Evropa zmítala v následcích první světové války.

Elisabeth tedy neměla příliš pracovních příležitostí a převážně vykonávala podřadné dělnické práce. Když jí bylo dvaatřicet let, vdala se, manželství však dlouho nevydrželo a navíc zůstalo bezdětné. Možná i to mohl být důvod Elisabethiny pozdější zahořklosti a sklonů k násilí. Ještě než začala válka, přestěhovala se Elisabeth do Berlína, kde dva roky pracovala v letecké továrně. S příchodem druhé světové války se však její život naprosto změnil.

Elisabeth Lupka: Dozorkyně s bičem v ruce

Elisabeth vycítila příležitost a přihlásila se na práci dozorkyně v koncentračním táboře Ravensbrück. Protože personál byl v těchto místech potřeba neustále, byla přijata a prošla výcvikem. A co víc, byla pozorná a sledovala mučící praktiky svých služebně starších kolegů, takže získala trénink i v tomto směru, což hodlala v dohledné době využít.

Psal se rok 1943, když byla Elisabeth převelena do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka, kde naplno odhalila svoji krutou tvář. Stoupala po kariérním žebříčku výš a stala se z ní takzvaná Blockführerin, neboli dozorkyně bloku. Krom řady jiných povinností měla také za úol v doprovodu lékaře obcházet jednotlivé baráky a marodku a zjišťovat, v jakém stavu jsou zde umístěné ženy. Pokud byly zraněné, nemocné, nebo příliš slabé na to, aby vykonávaly práci, byla to právě Elisabeth, která rozhodovala o jejich osudu. A ten byl jasný – cesta na smrt do plynové komory nebo k doktoru Mengelemu, který na nich vykonával své hrůzné pokusy.

Přítomna byla Elisabeth také u selekcí během pravidelných generálních nástupů. Na těch se vězenkyně bez ohledu na počasí či roční období musely svlékat do naha a dozorkyně namátkou vybírala ty, které pošle do plynu. Nebyl v tom žádný systém, záleželo zkrátka jen a pouze na její náladě. Nespokojila se ale jen s vyřknutím krutých ortelů. Mezi vězenkyněmi se pohybovala zásadně s bičem a mnohé z nich často zmlátila do krve, jen tak pro svoje uspokojení. Neměla problém takové tresty vykonávat ani na dětech, proto byla považována za jednu z nejkrutějších dozorkyň druhé světové války.

Nebývale krutá poprava

V Osvětimi Elisabeth vydržela až do ledna 1945, kdy se ke koncentračnímu táboru začala přibližovat osvobozenecká vojska Rudé armády. Němci dělali všechno proto, aby zahladili stopy po všech hrůzách, které se v Osvětimi děly, a houfně z tábora prchali, předtím ale ještě posílali zbylé vězně, kteří toho byli schopni, na kruté pochody smrti. Elisabeth z nějakého důvodu v táboře zůstávala až do samého konce a odcházela s poslední skupinou.

Není zcela jasné, zda se pokoušela ukrývat nebo dokonce utéct za hranice, jedno je však jisté, zajata byla už 6. června 1945. Před soud byla postavena v Krakově, kde byla podrobena dlouhému vyšetřování, v němž vyšly najevo všechny krutosti, kterých se v koncentračních táborech dopouštěla. Soud ji poslal na smrt, té se ale dočkala až o čtyři roky později, 8. ledna 1949, kdy jí bylo šestačtyřicet let. Za své hříchy během popravy skutečně trpěla. Bylo na ní totiž vykonáno takzvané oběšení nakrátko, kdy popravovaný umírá dlouhé minuty, dokud se na šibenici neudusí.  Její ostatky byly využity pro studijní účely na  Jagellonské univerzitě v Krakově.

Zajímají vás krutosti druhé světové války? Přečtěte si, jaké tresty se vykonávaly v koncentračním táboře Osvětim.