Působila v Osvětimi i v Bergen-Belsenu: Šílená dozorkyně Elisabeth Volkenrath se vyžívala v alkoholu a ubližování. Vězenkyně z ní měly hrůzu

Elisabeth Mühlau, jak se Volkenrath jmenovala za svobodna, pocházela z opravdu špatných poměrů. Narodila se 5. září 1919 v městečku Schönau v německé části Slezska a její rodina třela bídu s nouzí. Aby toho nebylo málo, otec Elisabeth byl těžký alkoholik, který všechny peníze vydělané na pile po výplatě vždy rovnou propil a co víc, celou rodinu včetně jejích pěti sourozenců surově bil.

Hloupost jako přednost

Elisabeth tedy neměla dobrou startovací pozici, ale ani ambice něco změnit. Na vzdělání jí nezáleželo a rozhodně nechtěla zůstávat ve škole déle, než bylo nezbytně nutné. Nakonec ani neukončila základní školu a dokonce už v jedenácti letech začala mít problémy s alkoholem. Vydělávat si později začala hlídáním dětí, ale dlouho u této práce nevydržela. Svěřené děti údajně zamykala v dětských pokojích a rodinám pravidelně vyjídala zásoby, takže z každého místa byla rychle vyhozena. Zkoušela také mytí nádobí a úklid, ani tam ale o ni kvůli její divné povaze nebyl zájem. Nakonec chvíli pracovala v kadeřnictví.

Příchod druhé světové války pro ni tedy byl vlastně vysvobozením. V roce 1939 začala pracovat v továrně na výrobu munice a o dva roky později vstoupila do SS, kde konečně našla své poslání. Respektive objevili ho v ní nacisté, kterým se to, že je Elisabeth úplně hloupá, vlastně líbilo. Dalo se s ní totiž dobře pracovat pro jejich záměry a neměla zábrany, což bylo její budoucí práci dozorkyně v koncentračních táborech ideální. Navíc se naprosto vyžívala v donášení na druhé.

Cesta do Osvětimi

Nejprve byla poslána do koncentračního tábora Ravensbrück, kde si osvojovala práci dozorkyně. Její velitelé z ní byli nadšení, protože se nejen osvědčila, ale dokonce sama brzy vymýšlela vlastní způsoby, jak týrat vězně a učinit jim pobyt v koncentračním táboře ještě více nesnesitelným. Její vynalézavost byla obdivuhodná, a tak byla svojí nadřízenou brzy doporučena na místo, kde bude ještě více prospěšná.

V březnu roku 1942 se tak Elisabeth dostala do koncentračního tábora Osvětim. Přeživší ženy z tábora po válce uváděly, že když se rozneslo, že když „ožralá Ela“, jak se Elisabeth říkalo, onemocněla tyfem, uspořádaly hromadnou modlitbu za její smrt. Modlitba ale bohužel nebyla naplněna a Elisabeth rozpoutala v táboře doslova peklo na zemi. A co víc, našla si přímo za zdmi tábora svoji lásku a vedoucího bloku Heinze Volkenratha si dokonce v koncentráku vzala za muže.

Krása jako důvod k nenávisti

Jestli něco Elisabeth opravdu nesnášela, tak to byly krásné dívky, na jejichž vzhled žárlila. Běžně si je proto vybírala z transportů a mučila je, přičemž se zaměřovala na jejich půvabné obličeje. Ty ničila nožem, žiletkami i kameny, vězenkyním byla schopná i vykopat všechny zuby. Její agresivita se mnohonásobně stupňovala, když byla posilněna alkoholem, což údajně bylo skoro pořád.

Jakmile ji popadl alkoholový amok, bylo běžné, že některé vězenkyně vlastnoručně oběsila a řadu z nich předtím ještě svázala do kozelce. Druhý den si většinou nic nepamatovala a když viděla spoušť, kterou způsobila, prý to komentovala slovy: „Já jsem asi trochu zlobila.“ A provázela své konání šíleným smíchem. Když byla pod vlivem alkoholu, stával se z ní doslova ďábel. Běžně se stávalo, že ženy zmrzačila tak, že skončily na marodce i na několik týdnů, v záchvatu zuřivosti se dokonce pokusila jednu vězenkyni skalpovat.

Podraz od kolegyň

I přes nízké IQ a tuto neuvěřitelnou krutost, nebo možná právě díky ní, byla Elisabeth na sklonku roku 1944 povýšena, aby vedla všechny ženské tábory v Osvětimi. To už se ale blížil konec války, nacisté koncentrační tábor pomalu opouštěli a Elisabeth se coby dozor vydala se zbylými vězni na devatenáctidenní pochod smrti do tábora Bergen-Belsen. Tam vzhledem k otřesným hygienickým podmínkám opět prodělala tyfus, ale znovu se z něj bez problémů dostala. Vzhledem k nízké inteligenci ji ani vzhledem k blížící se osvobozenecké armádě nenapadlo dát se na útěk, a tak ji při osvobození tábora 15. dubna 1945 ihned zatkli britští vojáci. Po zatčení samozřejmě neměla přístup k žádnému alkoholu, a tak se u ní záhy dostavilo delirium tremens, kdy skončila jako troska, která jen zvracela, pomočovala se a neuvěřitelně páchla.

Elisabeth Volkenrath byla souzena v belsenském procesu, kde proti ní svědčily dokonce i její kolegyně, kterým se její bestiální řádění také hnusilo. Elisabeth u soudu lhala, jak mohla a nakonec tvrdila, že si nic nepamatuje, protože byla opilá. Žádná výmluva jí ale samozřejmě nepomohla a byla odsouzena k trestu smrti. Ani ten nepřijala s poklidem, když ji vedli na popravu, vyváděla jak smyslů zbavená, prala se dozorci a ječela. Elisabeth Volkenrath zemřela na šibenici 13. prosince 1945.

Zajímají vás osudy nacistických dozorkyň? Přečtěte si, jak dopadla Kobyla z Majdanku.