“Zůstala jsem s toxickým mužem kvůli dětem, nevím, jestli budu mít sílu odejít,” píše smířeně Rachel

Paní  Rachel (44) si myslela, že se vdává z lásky. Její partner působil, že je ten pravý. Muž, po jehož boku stráví celý zbytek života. Jenže její sen se změnil v noční můru. Stala se z ní služka, která slouží druhým. Musí jen plnit to, co její manžel chce. Je toxický a manipulativní. Zůstala, i když věděla, že je to špatně. Kvůli dětem. Jenže děti dospívají a co dál? Nechce už více v toxickém vztahu zůstávat.

Zůstala jsem s toxickým mužem kvůli dětem

Už patnáct let žiju život, který jsem si nikdy nepředstavovala. Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že budu mít po svém boku partnera, ne člověka, kterému budu sloužit. Jenže přesně to jsem se stala, služkou, která má být vždy k dispozici, nic neříkat, jen plnit očekávání a přání. A já jsem se tomu přizpůsobila, protože jsem si myslela, že to dělám pro naše děti. Že jim dávám „rodinu“. Každý den jsem běžela z práce už ve tři, s jazykem na vestě, abych to všechno stihla. Vyzvednout děti ze školky a školy, odvézt je na kroužky, nakoupit, vrátit se domů... a těch třicet minut, co mám na to, abych postavila na stůl teplou večeři přesně v 18:00? To je peklo, které se opakovalo den co den. On sedí doma, čeká. Někdy ani nepozdraví. A když se opozdím o pět minut, slyším výčitky: „To je tak těžké splnit jednu věc?

Jsem jeho služka

Neodnese si talíř. Nepomůže s dětmi. Nevynese odpadky. Od toho jsem tu já. A když se ozvu, zasměje se a řekne, že přeháním, že mám být ráda, jak se o nás stará finančně. Takhle mě ponižuje roky. Shazuje, kritizuje, dává mi najevo, že bez něj bych nezvládla nic. A já to přijímala. Kvůli našim dětem. Říkala jsem si, že až povyrostou, až budou větší, až budou rozumnější, odejdu. Jenže teď dospívají a já se bojím, že už nemám sílu. Že jsem tolik let fungovala v režimu strachu a stresu, že nevím, jestli umím jiný život. Přemýšlím, jestli jsem čekáním neudělala obrovskou chybu. Možná jsem jim víc ublížila tím, že vidí, jak se se mnou zachází. Jaká atmosféra doma vládne. Každý den si říkám, že musím najít odvahu. Kvůli sobě. Kvůli nim. Nevím, jestli budu mít sílu odejít. Ale bojím se, že když to neudělám, ztratím samu sebe úplně.

Nejlepší komentář k situaci paní Rachel má Yolanda Renteria

Paní Rachel,

váš příběh je nesmírně silný a bolestný. To, co popisujete, nenaznačuje „přehánění“ ani „běžné manželské problémy“. Jde o dlouhodobé psychické zneužívání, o váš vztah, ve kterém jste byla systematicky ponižována, izolována, kontrolována a stavěna do role, která vám bere důstojnost, energii i pocit vlastní hodnoty. Ale pravda je, že nikdo nemá sílu žít v takovém napětí roky, a už vůbec ne s pocitem, že „změna není možná“. Vy jste se přizpůsobovala, protože jste věřila, že tím dáváte dětem stabilitu. A dnes už přesně cítíte, že největší stabilita, jakou jim můžete dát, je bezpečný, klidný domov, takový, který neumí tento partner nabídnout. To, co zažíváte, je forma domácího násilí. A nevyžaduje fyzické útoky. Systematická kontrola, ponižování, výčitky, znehodnocování a mocenská převaha jsou stejně škodlivé.

Není divu, že se bojíte odejít. Ne proto, že byste byla slabá, ale protože život v takové dynamice vás naučil přežívat, ne žít. Strach z odchodu je běžný a pochopitelný. Právě proto se o odchod neprosí „odvaha“, ale plán. A ten je možné vytvořit postupně a bezpečně. Rozumím vašemu vyčerpání a je zcela oprávněné. Přiznat si, že jste ztratila sama sebe, je bolestivé, ale zároveň nesmírně důležité. Přesně tady začíná cesta zpět k sobě. Vy jste si nevybrala život ve strachu, ale život vás do něj vtlačil. Vaší chybou to není. Možná jste se roky snažila „udržet rodinu pohromadě“, ale děti velmi dobře cítí atmosféru doma. A to, co prožívají, je lekce o tom, jak má, nebo nemá, vypadat vztah. Tím, že se postavíte na stranu sebe, se postavíte i na stranu jejich budoucnosti.

Nemusíte dnes „odejít“. Potřebujete plán, bezpečný, promyšlený a ušitý na míru vaší realitě. A právě to je teď nejdůležitější krok. Vyhodnoťte, kdy doma vzniká největší napětí. Je to večer? Po příchodu z práce? U večeře? Toto vědět znamená vědět, kdy nehovořit o odchodu a kdy si raději dopředu připravit cestu pryč. Promyslete si bezpečná místa v domě místnosti s oknem nebo dveřmi, místnosti bez ostrých předmětů, místo, kde vás děti snadno najdou, pokud potřebují opustit dům. Toto není paranoia. Je to ochrana. Vytvořte malou „únikovou tašku“. Schovejte ji mimo domov, třeba u důvěryhodného člověka. Měla by obsahovat kopie dokladů, trochu peněz, náhradní klíče, základní léky, důležité telefonní kontakty. Váš partner vás pravděpodobně dlouhodobě izoloval. Začněte budovat finanční nezávislost. A to potají, pokud je to potřeba. Odkládejte malé částky. Zvažte účet, ke kterému nemá přístup. Přemýšlejte o kurzech nebo práci, která posílí vaše možnosti.

Jak se má paní Rachel ve své nelehké situaci zachovat? Odejít i s dětmi, které už situaci vnímají? Nebo zůstat? Přečtěte si také příběh paní Jarky, která se o manžela starala, ale když potřebovala pomoc ona, nebyl tam.