“Před půl rokem mi zemřel syn a já se neumím hnout z místa,” pláče paní Danuše. Žal ji zcela ochromil a neví, co dál

Paní Danuše (64 let) prožila před půl rokem obrovskou ztrátu. Zemřel její jediný syn. Vymodlené dítě. Dlouho se s manželem pokoušeli o miminko, podařilo se to až ve třiceti. Syn byl jejich všechno, žili jen pro něj. Vyrostl z něj skvělý člověk, našel si milou ženu a měl s ní dvě děti. Pro vnoučata by paní Danuše s manželem udělali cokoliv. Syn paní Danuše však náhle zemřel. A ona nyní neví, jak dál žít.

Před půl rokem mi zemřel syn a já se neumím hnout z místa

Před šesti měsíci se mi zhroutil celý svět. Syn jen jako obyčejně do práce. Jezdil tak každý boží den, ale ten den do ní však už nedojel. Stal se obětí dopravní nehody, kdy do něj nepozorný řidič narazil a vymrštil ho mimo vozovku. Mladý kluk, který měl čerstvě řidičák, jel rychle a projel na červenou. Takový floutek, který si nevážil života, sám přežil, měl jen pár škrábanců a nic víc. Můj syn bojoval o život, ale o dva dny později v nemocnici podlehl svým zraněním. Lékaři dělali, co mohli, ale on už to asi nezvládal. Zemřel a s ním i kus mě. Od té doby můj život nemá smysl. Nevím, co mám dál dělat, jak se pohnout, aniž by to tak moc bolelo. Každý jeden nádech mě bolí, tisíckrát denně si na něj vzpomenu.

Vnoučata nemůžu vidět

Snažila jsem se udržovat kontakt se snachou a vnoučaty. Doufala jsem, že to pomůže a nebude to tolik bolet. Jenže pohled na vnoučata, zejména pak na vnuka, mě šíleně bolel. Viděla jsem v něm svého syna, je mu tolik podobný. Jeho gesta, úsměv. Jako by bylo mému milovanému chlapečkovi zase pět let a běhal u nás na zahradě. Pohled na ně mě tolik rozrušil, že jsem dostala hysterický záchvat. Snažila jsem se, ale neumím to ovládat.

Všude ho vidím, beru léky na uklidnění. Snacha mi pravidelně píše a zajímá se, ale nechci znovu vnoučata vidět. Nechci je vystavit tomu, že zase nezvládnu pohled na ně. Trpěli a trpí už dost. Tatínek jim velmi chybí. Bojím se, že už nikdy nebudu šťastná a nikdy se nebudu moci pohnout z místa dál. Jak to mám udělat? Jak mám dál žít? A jde to vůbec?

Odpověď na těžkou životní situaci paní Danuše má psycholožka Lenka Majlíková

Nejprve je potřeba vám vyjádřit upřímnou soustrast. Chtěla bych, aby lidé pochopili, že na ztrátu dítěte nikdo není připravený. Tragédie smrti dítěte je  nepochopitelná. Mnozí se po takové ztrátě cítí izolovaní, protože mají pocit, že nikdo nemůže pochopit jejich bolest. Ztráta dítěte je především pocit, že jsme ztratili životní projekt a samotnou naději. Nicméně vždy přijde den, kdy si uvědomíme, že život stále stojí za to žít, protože i to znamená uchovat si na ztracené dítě alespoň vzpomínku.

Zbývající členové rodiny zažívají neméně intenzivní bolest a ti nejbližší by měli zůstat jednotní, pospolu a vzájemně si pomáhat, starat se o sebe navzájem, uzdravovat se a učit se žít s touto prázdnotou. Ztráta dítěte znamená, že se svět přes noc zastaví. Je to něco, co jde proti přírodě a s čím se naše mysl nedokáže vyrovnat. Takže zůstáváme nehybní, bez dechu, jako bychom už neměli duši. Popsala jste to naprosto přesně. Nejčastěji se opakující myšlenkou těchto rodičů je klasické „nic nedává smysl“. A emocionální a motivační paralýza je může nakonec uvěznit v chronickém utrpení. Je velmi důležité vyhledat odbornou pomoc a situaci s odborníkem probrat.

Stejnou bolest ale cítí i vaše snacha, která přišla o manžela. A děti o tatínka. Stranit se vnoučat, přestože vás to tak bolí a připomínají vám syna, je to nejhorší, co mžete udělat. Vyhledejte pomoc, protože tento blok musíte odstranit. Děti jsou radost a vaše vnoučata jsou vaším novým smyslem života. Buďte s nimi co nejdéle, předejte jim to nejlepší ze sebe a držte v nich synův odkaz. S nimi najdete zase důvod, pro co žít. A nezapomínejte na vašeho manžela, i on ztratil syna. Buďte spolu a celý proces truchlení se snažte prožívat společně. Projdete si všemi fázemi, nikam nespěchejte, tato rána se sice nikdy nezacelí, ale život stojí za to žít."

Jak se má paní Danuše po tom všem vrátit zpět do svého života po tak velké ztrátě? Jde to vůbec? Co byste na jejím místě dělali vy? Přečtěte si také příběh paní Dity, která má manžela závislého na své matce.