Přejít k hlavnímu obsahu

Láska mezi brutálním nacistou a slovenskou vězeňkyní koncentračního tábora. Tento neuvěřitelný příběh se skutečně odehrál! (1.díl)

Info ikona
Příběh z koncentračního tábora

Že by židovskou vězeňkyni a esesmana pojila láska? To zní jako nereálný příběh z nepříliš povedeného románu, že? Asi vás to překvapí, ale tohle se doopravdy stalo.

Literatura o holocaustu vypráví o jednom z nejtemnějších období naší historie a také připomíná, jaké hrůzy je člověk na člověku schopen napáchat. Často publikace tohoto typu líčí jeden životní osud, od dětství přes transport do koncentračního tábora až po osvobození a snahu zařadit se zpět do života. Jinak tomu je u knihy 999: příběh žen z prvního transportu do Osvětimi. Ta vypráví o svobodných slovenských ženách ve věku 16 až 36 let, jimž bylo nalháno, že jedou na tři měsíce za prací… Místo toho se ocitly na místě, které je zcela oprávněně dodnes označováno jako peklo na Zemi – v Osvětimi. 

Jednou z nich byla Helena Citronová, jejíž příběh jste možná už někde zaslechli, ale těžko mu věřili. Krásná černovláska přijela do tábora v březnu roku 1942 a s esesmanem Franzem Wunschem se neznala. Spolu s dalšími děvčaty z transportu nastoupila na tvrdou práci, konkrétně do komanda určeného na ruční rozebírání budov mimo tábor, a jistě brzy pochopila, že přežít tamní životní podmínky nebude snadné. Hlad, týrání, dřina, téměř žádná hygiena ani zdravotní péče – to bylo na denním pořádku. Řada spoluvězeňkyň umírala na nemoci, zranění, podlomenou psychiku nebo rukou některého z dozorců.

Helena riskovala holý život, když se tajně pokusila dostat do pracovní skupiny, co měla za úkol třídit věci ze zavazadel lidí přivezených transporty. Skladům s hromadami oblečení a osobních potřeb se říkalo Kanada a děvčata, která zde pracovala, na hlavách nosila bílé šátky. Přítelkyně ze Slovenska dala Heleně po jedné ze zemřelých oblečení, a to právě i se zmiňovaným šátkem. Druhý den se s jeho pomocí odebrala do Kanady místo do bouracího komanda, kde byla práce mnohem náročnější. Vedoucí (tzv. kápo) si bohužel cizí tváře všimla a oznámila jí, že druhý den půjde za svůj přestupek do trestného komanda. To se ovšem rovnalo rozsudku smrti.

Ještě téhož dne se však stalo něco, co Heleně zachránilo život. Esesman Franz Wunsch slavil narozeniny a chtěl, aby mu některé z děvčat zazpívalo. Jejich kápo se proto sháněla po takové, která umí hezky zpívat. A nakonec mu svůj krásný hlas předvedla právě Helena Citronová. Tenkrát se ti dva setkali poprvé.

Nechtěla s nacistou nic mít, ale...

Helena prý během svého vystoupení plakala a skláněla hlavu, aby se na nacistu nemusela dívat. Na jeho příkaz se musela druhý den vrátit do Kanady. V táboře měl Wunsch pověst sadisty, který neváhal zabít, ale k Heleně se choval hezky, zahrnoval ji pozornostmi a dokonce jí předával papírky, na nichž vyjadřoval svou lásku. Podle vlastních slov se kvůli tomu necítila dobře, samozřejmě z toho důvodu, že šlo o nacistu. 

Wunsch ve svém snažení pokračoval. Hledal záminky, aby musela k němu do kanceláře. Jednou si dokonce vymyslel, že mu upraví nehty, protože se během toho na ni bude moci dívat. Odmítla, což bylo velice troufalé a životu nebezpečné. Zřejmě v něm musela svádět boj náklonnost k ní s esesáckým egem, vytáhl totiž zbraň a vyhrožoval jí smrtí. Helena mu na to odpověděla, ať klidně střílí. Neudělal to a ona odešla.

Po čase si jisté city k němu uvědomila také. Dodával jí pocit bezpečí, který v Osvětimi jinak neexistoval. 

Helenina sestra 

Příjezd rodinných příslušníků byl vždy bolestivou ránou, zvlášť v případě, kdy milovaní byli odsouzeni k okamžité smrti. Když se Helena dozvěděla, že sestra a její děti jsou na cestě ke krematoriu, přes zákaz běžela za nimi. O tom, co se snaží udělat, se dozvěděl Wunsch a podařilo se mu ji včas zastavit. Aby si ostatní dozorci nevšimli, že jsou si bližší, než by měli, srazil ji na zem, křičel, že porušila zákaz vycházení, a dokonce ji bil. Sami jeho kolegové mu měli prozradit důvod, proč vězenkyně běžela ke krematoriu, a tak se zeptal, jak se sestra jmenuje. Jména dětí ovšem odmítl s tím, že v Osvětimi děti žít nemohou. Róžinku našel a vyvedl z místnosti, ze které vedla cesta do plynové komory. Její děti tam zůstaly a zemřely.

Helena sestře namluvila, že jsou v nedalekém dětském domově. Zoufalá matka stále vyžadovala, aby je mohla navštívit, a tak jí jednou jiné vězenkyně řekly pravdu. Zhroutila se a nebýt Heleniny péče, nepřežila by. U některých ostatních žen, které přišly o rodiče, sourozence, partnery i děti, jejich štěstí vyvolávalo závist.

Tato událost změnila pohled Heleny na Fritze Wunsche a i ona sama po letech od konce války přiznala, že se do něj zamilovala. Dodával jí sílu a alespoň na chvilku zapomínala, kde je. Jenže zakázané vztahy se dříve nebo později prozradí. Oba byli uvězněni a každý den vyslýcháni, oba trvali na svém: nic se nestalo.

Po pěti dnech je propustili. Zamilovaní vedle sebe pracovali i nadále a Franz Wunsch Heleně i její sestře opět pomohl, když opouštěly Osvětim a vydávaly se na tzv. pochod smrti. Zatímco jiní vězni se ve sněhu brodili v dřevácích vycpaných novinami, esesák Citronovým zajistil teplé boty. Kromě nich dal Wunsch Heleně adresu své matky, aby šla k ní, protože z rodiny se pravděpodobně nebude mít ke komu vrátit. Papírek zahodila, ale během soudního procesu obě dvě vypovídaly v jeho prospěch. Vyvázl bez trestu.


Zdroje:

MACADAM, Heather Dune a Caroline MOOREHEAD. 999: příběh žen z prvního transportu do Osvětimi. Přeložil Wanda DOBROVSKÁ. Praha: Euromedia Group, 2020. ISBN 978-80-242-6637-4.

REES, Laurence. Osvětim: nacisté a "konečné řešení". Vydání čtvrté. Přeložil Zlata KUFNEROVÁ, přeložil Jana JEBÁČKOVÁ. Praha: Euromedia Group, 2018. ISBN 978-80-7549-827-4.