Válečná veteránka Margita Schneiderová byla Wintonovo dítě, po válce ji pronásledovali komunisti

Margita Rytířová, rozená Schneiderová přišla na svět v Praze roku 1924 do židovské, ale nepraktikující rodiny. Její dětství se odehrávalo v běžném měšťanském prostředí, kde se více než na náboženství kladl důraz na vzdělání, jazykovou vybavenost a kulturu. Otec sice pocházel z židovské komunity, ale z náboženské obce vystoupil, a rodina své židovství příliš neprožívala. Margita vyrůstala se svou mladší sestrou, a její život vypadal do roku 1938 poměrně obyčejně. To všechno se ale změnilo s nástupem nacistického režimu a s rostoucí hrozbou války.

Odjezd do Anglie

Po okupaci Československa v březnu 1939 se atmosféra v zemi dramaticky změnila. Židovské rodiny začaly pociťovat první diskriminační opatření a stále více se mluvilo o nutnosti odjet, pokud to ještě jde. Margitini rodiče si byli dobře vědomi nebezpečí, které jejich dětem hrozí, a rozhodli se hledat cestu, jak je dostat do bezpečí. V té době se v Praze objevila možnost odjet s transporty, které organizoval britský bankéř Nicholas Winton, který se k zhoršující se situaci v Československu přichomýtl v podstatě náhodou. Tyto Wintonovy vlaky zachránily 669 židovských dětí před jistou smrtí. Mezi nimi byla i Margita Schneiderová se svou sestrou. Bylo jí tehdy teprve patnáct let, když 31. května 1939 nastoupila do vlaku, který ji odvezl z Prahy do Velké Británie. Bylo to naposledy, kdy viděla své rodiče, ti totiž válku nepřežili.

Po příjezdu do Anglie se Margita ocitla v úplně jiném světě. Nejdříve se sestrou bydlely u jejich strýce, ten se o ně ale nemohl starat dlouhodobě, a tak jim nalezl jiné zázemí. Margita byla ubytována u anglické rodiny v hrabství Herefordshire, daleko od ostatních československých dětí. Musela se rychle naučit jazyk, přizpůsobit novému prostředí i zvykům. Přestože to pro ni bylo nesmírně těžké období, dokázala se brzy osamostatnit a začlenit. Byla vděčná za to, že mohla žít v bezpečí, i když se neustále obávala o osud své rodiny doma.

Smutný návrat domů

V roce 1942, tehdy osmnáctiletá, se rozhodla vstoupit do britské Women’s Auxiliary Air Force (WAAF), ženské pomocné letecké jednotky britského Královského letectva. Byla zařazena jako elektrikářka a sloužila v Británii po zbytek války. Práce ve WAAF nebyla jednoduchá, ale Margita se jí věnovala s obrovským nasazením. Její služba pro ni znamenala nejen možnost pomoci Spojencům, ale také osobní vyrovnání s tím, co se dělo v Evropě. Věřila, že tím, že přispívá k poražení nacismu, vzdává čest i své rodině, která válku nepřežila.

Po skončení války se Margita rozhodla vrátit domů. Chtěla zjistit, kdo z jejích příbuzných přežil. Do Československa přijela v červnu 1945, v rámci repatriačního transportu, a v prosinci téhož roku se vrátila do Prahy. Ve městě, které opustila jako dospívající dívka, teď žila jako dospělá žena, poznamenaná druhou světovou válkou i ztrátou. Z její rodiny se nikdo nevrátil, ale naštěstí se shledala se svojí tetou a sestřenicemi.

Láska na letišti

Po návratu začala Margita pracovat na pražském letišti, které tehdy procházelo obnovou. Práce ji bavila a brzy se tam seznámila se svým budoucím manželem Vladimírem Rytířem. Oba milovali angličtinu, sdíleli podobné válečné zkušenosti a víru v nový začátek. Vzali se a společně plánovali budoucnost v poválečné republice. Jenže ani tehdy její život nepokračoval poklidně.

Po únoru 1948 se Československo ocitlo pod vlivem komunistického režimu a Margita se stala jednou z mnoha, kteří byli kvůli svým zkušenostem ze Západu v očích nové vlády podezřelí. Sloužila v britském letectvu, hovořila plynně anglicky, měla přátele v Anglii, to všechno bylo po roce 1948 spíše přítěží než výhodou. V roce 1951 byla i se svým manželem vyhozena z práce. Bylo to pro ni velké zklamání, protože svou práci na letišti milovala. Nějaký čas měla problém najít nové zaměstnání, ale nakonec se jí podařilo uplatnit jako korespondentka a později jako korektorka anglických textů v nakladatelství.

Bolestné vzpomínky

Žila skromně, nikdy se příliš nezviditelňovala a o svém válečném příběhu dlouho nemluvila. Jako mnoho dalších lidí, kteří přežili holocaust nebo válku v exilu, nesla v sobě bolestné vzpomínky, o nichž se těžko mluvilo. Teprve po roce 1989, kdy se Československo otevřelo světu a začalo se znovu mluvit o příbězích Wintonových dětí, byla Margita Rytířová znovu připomenuta. Sama však nikdy nezdůrazňovala, že patřila mezi Wintonovy děti, protože nebylo zcela jisté, zda byla oficiálně na seznamu organizovaného transportu, nebo se k němu připojila jinou cestou. Důležité pro ni nebylo zařazení, ale samotný fakt, že díky této pomoci přežila.

V pozdějších letech se zapojila do projektu Paměť národa, kde vyprávěla svůj životní příběh. Její výpověď se stala cenným svědectvím o době, kdy lidskost několika jednotlivců dokázala zachránit stovky životů. Vyprávěla o svém dětství v Praze, o odjezdu do Anglie, o službě v britském letectvu i o těžkém návratu domů. Margita Rytířová žila později v obci Zadní Třebaň, kde také dožila. Zemřela 31. srpna 2019 ve věku pětadevadesáti let.

Zajímají vás osudy lidí, kteří přežili holocaust? Přečtěte si o Margot Friedlander.