Rodinné tradice mohou mít pro každého člena úplně jinou váhu. To, co jeden vnímá jako důležitý způsob vzpomínání, může druhý chápat jen jako zvyk, který není nutné dodržet za každou cenu. Právě tehdy se může objevit pocit zklamání, že společná vzpomínka už pro druhého neznamená totéž.
Jana (67) chodí každý rok na Dušičky na hrob svého zesnulého manžela. Posledních osm let ji doprovází i jejich syn a z návštěvy se postupně stala tradice. Letos jí ale oznámil, že má jiný program a na hřbitov nepůjde.
Na Dušičky chodíme na manželův hrob pravidelně
Můj manžel zemřel před patnácti lety a od té doby jsem na Dušičky na hřbitově nechyběla ani jednou. Prvních pár let jsem chodila sama. Pak jsem jednou svého syna poprosila, jestli by šel se mnou, protože jsem měla těžší období a nechtěla jsem tam být sama. Od té doby chodil každý rok. Zapálíme svíčku, upravíme květiny a chvíli tam jen stojíme.
Nikdy to netrvá dlouho, možná půl hodiny, ale pro mě to znamená hodně. Mám v tu chvíli pocit, jako bychom byli na pár minut zase všichni tři spolu. Proto mě úplně zaskočilo, když letos syn řekl, že nepůjde, protože už má jiný program.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Jsem naštvaná
Tvrdí, že svého tátu má pořád v hlavě a nepotřebuje kvůli tomu každý rok stát u hrobu ve stejný den. Prý si na něj vzpomene kdykoli jindy a nechápe, proč z jedné návštěvy dělám tak velkou věc. Jenže pro mě to velká věc je. Nejde jen o hřbitov, ale o těch pár minut, které jsme měli společně a které jsem považovala za naši rodinnou tradici. Přiznávám, že jsem se naštvala a řekla mu, že je smutné, když si nenajde ani půl hodiny na vlastního tátu.
On se urazil a odpověděl, že mu nemám určovat, jak má na otce vzpomínat. Od té chvíle přemýšlím, jestli mám právo být zklamaná, nebo po něm vlastně chci, aby truchlil podle mě. Může Jana očekávat, že její syn bude dál dodržovat tradici, která je pro ni důležitá, i když on sám už ji ke vzpomínání na otce nepotřebuje?
Ke komentáři k situaci Jany nás inspiruje manželská a rodinná terapeutka Sarah Epstein
Paní Jano,
máte právo být zklamaná, protože společná návštěva hřbitova pro vás za ty roky získala význam daleko větší než samotné zapálení svíčky. Stala se z ní chvíle, kdy jste si připomínala vašeho manžela společně se synem a cítila rodinné spojení. To ale ještě neznamená, že stejný význam musí mít tato tradice i pro něj.
Váš syn může svého otce dál milovat a vzpomínat na něj, aniž by potřeboval každý rok přijít na hřbitov právě na Dušičky. Pokud mu řeknete, že byste byla ráda, kdyby šel s vámi, protože je pro vás jeho přítomnost důležitá, dáváte mu možnost rozhodnout se. Věta, že by si měl najít půl hodiny „na vlastního tátu“, už ale může znít, jako by jeho vztah k otci nebo způsob truchlení závisel na splnění tohoto jednoho rituálu.
Možná stojí za to oddělit dvě věci: synovu vzpomínku na otce a vaši potřebu nebýt v tento den sama. O té druhé s ním můžete mluvit otevřeněji a třeba společně najít jiný způsob, jak si vašeho manžela připomenout, pokud návštěvu hřbitova nechce dál dodržovat pravidelně. Tradice může být pro vás velmi důležitá, aniž by se z ní stala povinnost pro druhého člověka – a její proměna nemusí znamenat, že rodinná vzpomínka mizí.
