Dušičky jsou pro mnoho rodin chvílí, kdy společně vzpomínají na zemřelé a navštěvují jejich hroby. Jenže smrt automaticky nemaže všechno, co se ve vztahu stalo. Pro člověka, který si z dětství nebo dospělosti nese bolest, může být očekávaná úcta k zemřelému rodiči mnohem složitější, než si okolí připouští.
Tereza (42) měla se svým otcem dlouhodobě komplikovaný vztah a ani po jeho smrti mu některé věci nedokázala odpustit. Její matka přesto očekává, že na Dušičky půjdou společně zapálit svíčku. Letos Tereza poprvé odmítla.
Na Dušičky jsem odmítla jít s mámou na tátův hrob
Moje máma mi několik dní před Dušičkami oznámila, v kolik půjdeme na hřbitov, jako každý rok. Tentokrát jsem jí řekla, že nepůjdu. Táta je několik let mrtvý, ale to, co mezi námi bylo, smrtí nezmizelo. Uměl být velmi tvrdý, často mě shazoval a některé věci, které mi řekl nebo udělal, si pamatuju dodnes. Dokud žil, několikrát jsem se snažila náš vztah zlepšit, ale nikdy jsme se opravdu neposunuli.
Po jeho smrti všichni začali mluvit hlavně o jeho dobrých stránkách. Já chápu, že máma na něj vzpomíná jinak. Jen už nechci každý rok stát u hrobu, zapálit svíčku a tvářit se, že cítím smutek stejným způsobem jako ona.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nechci chodit na hřbitov
Máma se na mě strašně rozzlobila. Řekla, že mrtvým se odpouští a že alespoň jednou za rok bych mohla projevit úctu vlastnímu otci. Dokonce se mě zeptala, jestli opravdu nedokážu nechat staré křivdy být ani teď. Jenže pro mě nejsou staré jen proto, že táta zemřel. Některé věci ve mně zůstaly a nikdy jsme je spolu nevyřešili. Nechci mámě brát její vzpomínky ani jí říkat, jak má truchlit. Zároveň nechci chodit na hřbitov jen proto, aby byla rodina spokojená s tím, jak se správná dcera chová. Přesto mám výčitky.
Když chci na Dušičky zůstat doma, napadlo mě, jestli nejsem zbytečně tvrdá a jednou nebudu litovat, že jsem mu ani tu svíčku nezapálila. Musí dospělé dítě projevovat úctu zemřelému rodiči, kterému nedokázalo odpustit, jen proto, že to od něj rodina a tradice očekávají?
Ke komentáři k situaci paní Terezy nás inspiruje filozofka Iskra Fileva
Hezký den, Terezo,
smrt sama o sobě nemaže to, co se mezi dvěma lidmi odehrálo, ani nevytváří povinnost začít na vztah vzpomínat jinak. Můžete uznat, že váš otec měl i dobré stránky, a přitom si dál nést bolest z toho, jak se k vám choval. To, že nechcete stát u jeho hrobu a prožívat pietu způsobem, který vám není vlastní, z vás nedělá špatnou dceru.
Vaše maminka má právo truchlit po svém a hřbitov pro ni může být důležitým rituálem. Stejně tak ale vy máte právo zvolit si, zda a jak chcete na svého otce vzpomínat. Nemusíte předstírat odpuštění, které necítíte, ani chodit na hřbitov jen proto, aby rodina měla pocit, že se chováte správně. Pokud budete chtít, můžete si najít vlastní způsob připomínky – nebo žádný.
Výčitky, které jste na Dušičky cítila, nemusí znamenat, že jste udělala něco špatně. Mohou jen ukazovat, jak silně ve vás pořád působí rodinná představa o tom, co by „správná dcera“ měla dělat. Odpuštění ani úcta se nedají vynutit kalendářem nebo tradicí. Pokud jednou svému otci zapálíte svíčku, mělo by to být proto, že to chcete vy, ne proto, že jste se nechala přesvědčit, že k tomu máte povinnost.
