Paní Radoslava (62) přišla o dceru, pak ji čekala další rána. Zeť se krátce po její smrti znovu zamiloval

Radoslava (62) přišla před rokem o svou jedinou dceru. Nejtěžší pro ni ale nebyla jen samotná ztráta, nýbrž i to, co následovalo několik měsíců po jejím pohřbu.

Čtyři měsíce po smrti mé dcery si zeť našel novou partnerku

Moje dcera Kristýna zemřela loni ve čtyřiatřiceti letech po dlouhém boji s rakovinou. Byla statečná až do poslední chvíle a věřila, že se uzdraví. Když odešla, zhroutil se celý náš svět. Její manžel Tomáš byl během nemoci příkladným partnerem. Staral se o ni, jezdil s ní po vyšetřeních, trávil s ní každou volnou chvíli a nikdo z nás nepochyboval o tom, jak moc ji miluje. Na pohřbu byl úplně zlomený.

Několikrát mi říkal, že si nedokáže představit život bez ní a že už nikdy nebude šťastný. Bylo mi ho upřímně líto, protože jsem věděla, že netruchlím jen já, ale i on. O to větší šok pro mě přišel o čtyři měsíce později. Náhodou jsem se dozvěděla, že má novou partnerku. Nechtěla jsem tomu věřit. Pak jsem je sama viděla spolu. Drželi se za ruce, usmívali se na sebe a působili jako zamilovaný pár.

V tu chvíli jsem měla pocit, jako by někdo podruhé pohřbil moji dceru. Nedokázala jsem pochopit, jak může člověk, který ještě před pár měsíci plakal nad její rakví, plánovat nový život s jinou ženou. Měla jsem vztek, byla jsem zklamaná a hlavou mi pořád běžela jediná otázka. Copak se dá na člověka, kterého člověk tolik miloval, zapomenout za tak krátkou dobu?

Zapomněl na mou dceru

Několikrát se mi snažil vysvětlit, že Kristýnu nikdy nepřestal milovat a že nová partnerka není náhradou za ni. Říkal, že po měsících plných nemocnic, strachu a bezmoci zůstal úplně sám a psychicky to nezvládal. Právě nová známost mu prý pomohla znovu vstát z postele, vrátit se do práce a začít normálně fungovat. Já každý den chodím na hřbitov, dívám se na fotografie své dcery a pořád mám pocit, že se s její smrtí nedokážu smířit.

Když pak vidím svého zetě, jak se směje a plánuje budoucnost s jinou ženou, bolí mě to mnohem víc, než bych si kdy dokázala představit. Dnes ale mám pocit, jako by se život mé dcery uzavřel příliš rychle nejen pro svět kolem mě, ale i pro člověka, který jí sliboval lásku až do konce života. Zamiloval se příliš rychle a zapomněl na mou dceru? Nebo je to normální?

Mohlo by se vám líbit

„Po smrti manžela doma cítím jeho vodu po holení. Nikdo jiný ji necítí,“ říká Daniela

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V jádru tohoto případu nejde ani tak o Tomáše a jeho novou známost, jako o dvě věci, které se v Radoslavině prožívání slily do jedné. Tou první je její vlastní, čerstvý a neuzavřený zármutek. Tou druhou je otázka, co vlastně znamená, když ovdovělý člověk poměrně brzy naváže nový vztah. Radoslava obojí čte jako jedno a totéž. Rychlost, s jakou se Tomáš znovu sblížil s někým jiným, si vykládá jako měřítko toho, jak moc Kristýnu miloval. Právě v tomto spojení leží omyl, ze kterého pramení velká část její bolesti. Zamilovat se rychle a zapomenout není totéž, i když to tak zvenčí může vypadat. Hloubka minulé lásky se nepozná podle toho, jak dlouho člověk po ztrátě zůstane sám.

Tomáš navíc truchlil už během Kristýniny nemoci. Kdo dlouhé měsíce doprovází umírajícího blízkého, ten se s jeho odchodem loučí postupně, den po dni, dávno předtím, než smrt skutečně přijde. V době pohřbu už měl velký kus toho nejtěžšího za sebou, i když navenek působil zlomeně. To není důkaz mělkosti. Je to spíš důsledek toho, že jeho truchlení začalo mnohem dřív než to Radoslavino.

Mohlo by se vám líbit

„Začala jsem chodit na pohřby lidí, které skoro neznám,“ říká Liběna. Za divnou zálibou je zvídavost

Druhá věc, kterou stojí za to oddělit, je způsob, jakým se s bolestí vyrovnává ona a jakým on. Radoslava truchlí tak, že chodí na hřbitov, dívá se na fotografie a udržuje se svou dcerou spojení skrze vzpomínku. Tomáš se potřeboval vrátit mezi lidi, do práce a do běžného fungování, a nový vztah mu to umožnil. Ani jeden z těchto způsobů není správnější a ani jeden neměří velikost ztráty. Potíž nastává tam, kde Radoslava, aniž by to vyslovila, čeká, že Tomášovo truchlení musí vypadat jako to její. Když tak nevypadá, cítí, jako by se na Kristýnu zapomínalo. Trvání a podoba jeho smutku ale nejsou známkou hodnoty její dcery. Přímá odpověď na Radoslavinu otázku tedy zní: ne, nezamiloval se proto, že by na dceru zapomněl, a ano, to, co dělá, je v mezích normálního. To nijak neumenšuje její vlastní bolest, která je skutečná. Jen je dobré nechat ji stát na vlastních nohou a nevázat ji na to, jak rychle se zeť vrátil do života. Zármutek nad Kristýnou je samostatná věc, o kterou má smysl pečovat sám za sebe. A vztah s Tomášem, který byl a zůstává součástí rodiny, nemusí záviset na tom, zda truchlí podle jejího kalendáře. Těžký, ale zároveň úlevný krok bývá dovolit druhému, aby se se ztrátou vyrovnával jinak, než jak se s ní vyrovnává člověk sám.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pomoc hledejte na www.terapie.cz

Jak má paní Radoslava situaci vyřešit? Jak se smířit s tím, že její zeť žije svůj vlastní život a se smrtí své ženy se vyrovnává jinak? Přečtěte si také příběh Hildy, která nechce být jen babičkou na zavolání.

Zdroj: příběh poslala Radoslava U.