„Rok chodím na terapii, ale nikomu z rodiny jsem to neřekla,“ říká Iveta

Iveta (55) začala před rokem docházet na terapii. Nešla tam kvůli jedné dramatické události, spíš měla pocit, že některé věci v životě dlouho nezvládá tak, jak by chtěla. Rodině o terapii dodnes neřekla.

Rok chodím na terapii

Na terapii jsem šla poprvé skoro ze zvědavosti a trochu i proto, že už jsem měla dost některých opakujících se situací ve svém životě. Nebyla jsem v nějakém akutním stavu a ani jsem si nemyslela, že je se mnou něco zásadně špatně. Přesto jsem měla potřebu mluvit s někým, kdo mě nezná celý život a nebude mi automaticky radit podle toho, jak mě má zařazenou.

Nakonec mi to začalo pomáhat mnohem víc, než jsem čekala. Některé věci jsem si poprvé dokázala pojmenovat a jiné přestala pořád dokola rozebírat sama se sebou. Jenže doma jsem o tom nikdy nic neřekla. Když jdu na svou terapii, prostě oznámím, že mám něco zařídit, a tím to končí.

Bojím se reakce

Nejvíc se bojím toho, že by rodina začala každou moji reakci spojovat s psychikou. Kdybych se naštvala, někdo by možná řekl, že bych to měla řešit na vlastní terapii. Kdybych odmítla něco, co jsem dřív tolerovala, mohli by mít pocit, že mě někdo proti nim „navádí“. A úplně nejvíc nechci poslouchat otázky, co se mnou vlastně je. Přitom sama terapii za nic ostudného nepovažuju, a kdyby mi kamarádka řekla, že chodí k terapeutovi, vůbec bych ji nesoudila. U sebe ale tu otevřenost nedokážu.

Někdy mám chuť rodině říct, že poslední rok dělám něco, co mi opravdu prospívá. Pak si ale uvědomím, že jim vlastně nic dlužit nemusím a že terapie může být stejně soukromá jako jakákoli jiná část mého života. Proč se dokážeme za péči o vlastní psychiku stydět nebo ji tajit, i když sami víme, že nám pomáhá a nepovažujeme ji za nic špatného?

Mohlo by se vám líbit

„Začala jsem chodit na pohřby lidí, které skoro neznám,“ říká Liběna. Za divnou zálibou je zvídavost

Ke komentáři k situaci paní Ivety nás inspiruje klinická psycholožka Jessica Del Pozo

Milá Iveto,

někdy se za terapii nestydíme proto, že bychom ji sami považovali za něco špatného, ale proto, že se bojíme toho, jak ji budou číst druzí. Ve vaší rodině by se z informace „chodím na terapii“ snadno mohlo stát vysvětlení pro každou vaši emoci, hranici nebo změnu chování. Je tedy pochopitelné, že si chcete chránit něco, co vám pomáhá, před zjednodušením na otázku „co s tebou je“.

Nemusíte terapii tajit proto, že by na ní bylo něco ostudného, ale zároveň nemáte povinnost ji komukoli oznamovat. Můžete ji vnímat jako soukromou část svého života stejně jako jiné osobní rozhovory, zdravotní záležitosti nebo rozhodnutí, která nepotřebujete rodině obhajovat. Pokud se někdy rozhodnete o ní mluvit, nemusíte vysvětlovat obsah sezení ani důvod, stačí třeba říct, že vám ten prostor prospívá a víc o tom sdílet nechcete.

Mohlo by se vám líbit

„Dcera mi vyhodila polovinu věcí. Prý jen chtěla udělat pořádek,“ říká Helena

Možná je užitečné oddělit stud od potřeby soukromí. Pokud byste terapii skrývala jen proto, že sama cítíte, že byste se za ni měla stydět, stálo by za to ten pocit prozkoumat. Jestli ji ale chráníte hlavně před všemi lidmi, u kterých se bojíte zlehčování, nálepkování nebo zasahování do něčeho, co je vaše, nemusí to být známka studu vůbec. Nemusíte být veřejně otevřená o všem, co vám pomáhá, aby to pro vás bylo skutečně v pořádku.

Musí Iveta rodině vůbec říkat, že chodí na terapii, pokud si to chce nechat pro sebe? A proč se obava z nálepky drží i u lidí, kteří sami terapii vnímají jako běžnou formu péče? Přečtěte si také příběh Heleny, která přišla do domu, který její dcera uklidila a vyhodila plno jejích věcí.

Zdroj: psychologytoday.com, příběh nám poslala Iveta Č.