„Začala jsem chodit na pohřby lidí, které skoro neznám,“ říká Liběna. Za divnou zálibou je zvídavost

Liběna (64) si všimla, že v poslední době chodí i na pohřby lidí, které znala jen vzdáleně. Nevyhledává smutek samotný. Zajímá ji především to, co o zesnulém při posledním rozloučení říkají druzí.

Začala jsem chodit na pohřby lidí, které skoro neznám

Za poslední rok jsem byla na několika pohřbech a u některých těch lidí jsme se znali opravdu jen okrajově. Jednou to byla bývalá kolegyně, podruhé známý mého manžela a pak sousedka, se kterou jsem se spíš jen zdravila. Přesto jsem cítila, že tam chci jít. Ne kvůli obřadu samotnému, ale protože mě začalo zvláštním způsobem zajímat, jak o člověku mluví ostatní, když už tu není.

Někdo vzpomíná na jeho humor, jiný na to, že vždycky pomohl, někdy zazní drobnost, kterou by člověk za života vůbec nepovažoval za důležitou. Sedím tam a poslouchám, co po jednom životě vlastně zůstalo v hlavách druhých lidí. A pokaždé mě napadne, co by jednou říkali o mně. Ne děsivě, spíš až překvapivě prakticky.

Jsem asi posedlá smrtí

Cestou domů pak často přemýšlím o svém životě. Ne o tom, kdy zemřu, ale jestli některé věci zbytečně neodkládám. Mám jednu kamarádku, které se už měsíce chystám zavolat, pár míst, kam bych se ještě chtěla podívat, a také vztahy, ve kterých bych ráda něco napravila. Po jednom pohřbu jsem si třeba uvědomila, že pořád říkám, jak nemám čas na návštěvu sestry, přestože ve skutečnosti jde spíš o pohodlnost.

Rodině jsem o těchto úvahách raději moc neříkala. Bojím se, že si budou myslet, že jsem posedlá smrtí nebo že se mnou něco není v pořádku. Jenže já se necítím sklesle. Naopak mám někdy po takovém rozloučení větší chuť udělat něco, co jsem dlouho odkládala. Přesto si kladu otázku, jestli už tím smrti nevěnuju příliš mnoho pozornosti. Je přemýšlení o vlastní smrti ve vyšším věku známkou nezdravého soustředění na konec života, nebo může člověku pomoct lépe rozhodnout, co ještě nechce promarnit?

Mohlo by se vám líbit

„S manželem jsem žila třicet let. V padesáti jsem se ale poprvé v životě bláznivě zamilovala – do své nové kolegyně," napsala nám Míša

Ke komentáři na situaci Liběny nás inspiruje profesor psychologie Noam Shpancer

Milá Liběno,

děkuji za otevřenost, s jakou jste popsala něco, co může okolí snadno vyložit jako přílišné zabývání se smrtí, i když vy to prožíváte úplně jinak. Z vašeho příběhu spíš cítím, že vám pohřby připomínají konečnost života a nutí vás dívat se pozorněji na to, co ještě nechcete odkládat. Samotné přemýšlení o vlastní smrti proto nemusí být ničím nezdravým, zvlášť když vás neparalyzuje, ale naopak vede k větší chuti žít.

Možná stojí za to méně řešit, kolikrát jste na pohřbu byla, a víc si všímat toho, co s vámi tyto chvíle dělají. Jestli vás přivedou k tomu, abyste zavolala kamarádce, navštívila sestru nebo napravila vztah, který je pro vás důležitý, pak vám připomínají priority, které by jinak mohly dál čekat. Nemusíte přitom ze svého života dělat závod s časem ani splnit všechno, co jste kdy odložila.

Mohlo by se vám líbit

„Děti mi bez mého vědomí začaly hledat domov pro seniory,“ říká Ilona

O konečnosti života se dá přemýšlet i bez strachu a bez toho, aby se člověk na smrt upínal. Důležité je, že ve vašem případě tyto úvahy nezmenšují svět, ale spíš vám ukazují, co v něm ještě chcete prožít a komu chcete být blíž. Pokud by se někdy změnily v trvalý strach nebo vám začaly brát radost z běžného života, bylo by dobré to nepřehlížet. Přeji vám ale, aby pro vás zatím zůstaly hlavně připomínkou, že některé věci stojí za to neodkládat.

Kdy může vědomí vlastní konečnosti člověka motivovat k plnějšímu životu a kdy už mu naopak bere příliš mnoho prostoru? A proč nás někdy právě cizí rozloučení přiměje přemýšlet nad tím, co chceme změnit sami u sebe? Přečtěte si také příběh Františky, kterou máma zaskočila požadavkem, že chce dožít u ní doma.

Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Liběna D.