„Před dvaceti lety jsem se pokusila zemřít. Dodnes o tom skoro nikdo neví,“ říká Nora

Nora (54) se před dvaceti lety pokusila ukončit svůj život. Od té doby se její situace zásadně změnila a podobný krok už nikdy nezopakovala. Přesto má pocit, že před okolím ukrývá část vlastní historie, o které téměř nikdo neví.

Před dvaceti lety jsem chtěla zemřít...

Když se ohlédnu zpátky, mám někdy pocit, jako by se to stalo někomu jinému. Byla jsem tehdy v úplně jiném období života a několik věcí se na mě sesypalo najednou. Nechci se vracet k samotnému pokusu ani k detailům, ale dlouho jsem o něm nedokázala mluvit vůbec. Vědělo o něm jen pár lidí a postupně jsme se k tomu přestali vracet.

Za těch dvacet let jsem změnila práci, poznala nové lidi a vytvořila si život, ve kterém už se nepovažuju za člověka, který tehdy nevěděl, jak dál. Přesto mě občas zaskočí, když někdo začne mluvit o podobném tématu a já sedím vedle něj s vědomím, že mám vlastní zkušenost, o které nic netuší. V takových chvílích si připadám zvláštně rozdělená mezi člověka, kterým jsem dnes, a člověka, kterým jsem byla tehdy.

Nechci nic vysvětlovat

Poslední roky přemýšlím, jestli bych o tom měla někomu blízkému říct. Ne proto, že bych znovu uvažovala stejně jako tehdy, ale protože mi někdy připadá zvláštní mít ve svém životě něco tak zásadního úplně schované. Zároveň ale nechci, aby mě lidé začali vnímat přes jediný okamžik z dávné minulosti nebo mě zpětně litovali. Mám také strach, že by se jejich pohled na mě změnil a každou moji špatnou náladu by začali brát jako varování.

Část mě si říká, že nic vysvětlovat nemusím a že i mlčení může být moje právo. Jiná část ale přemýšlí, jestli jsem tu zkušenost opravdu přijala, nebo jsem ji jen velmi pečlivě zavřela do zásuvky, kterou jsem dvě desetiletí neotvírala. Musím o své nejtěžší životní zkušenosti mluvit, abych ji mohla považovat za skutečně zpracovanou, nebo ji smím nechat navždy jen pro sebe?

Mohlo by se vám líbit

„Celý život mám pocit, že mámě něco dlužím. Teď už chci klid,“ říká Iveta

Ke komentáři na situaci paní Nory nás inspiruje klinická psycholožka Mona Khaled

Milá Noro,

děkuji za důvěru, se kterou jste popsala zkušenost, kterou jste si nesla většinu života téměř sama. To, že jste před dvaceti lety prošla velmi těžkým obdobím, nijak nesnižuje člověka, kterým jste dnes, ani vás k té události navždy nepřipoutává. Je pochopitelné, že nechcete, aby vás někdo začal vnímat hlavně přes jediný okamžik z minulosti.

Nemyslím si, že člověk musí svou nejtěžší zkušenost vyprávět druhým, aby ji mohl považovat za uzavřenou nebo přijatou. Důležitější je, jaké místo ve vašem životě dnes skutečně má – zda o ní jen nechcete mluvit, protože je soukromá, nebo zda se jí potřebujete vyhýbat, protože je pro vás stále příliš bolestivá. Pokud cítíte spíš potřebu ji jednou někomu svěřit, můžete začít jediným člověkem, kterému věříte, a říct jen tolik, kolik sama chcete.

Mohlo by se vám líbit

„Mám pocit, že jsem promarnil nejlepší roky života,“ přiznává Jiří

Mlčení může být vaše právo, stejně jako může být vaše právo po letech něco otevřít. Nemusíte nikomu podávat úplné vysvětlení ani přijmout roli člověka, kterého je potřeba litovat nebo hlídat. Pokud byste ale cítila, že vás minulost stále výrazně zasahuje nebo se k vám vrací způsobem, který je těžké unést, bylo by v pořádku promluvit si o ní i s nějakým odborníkem. Přeji vám, abyste se rozhodla podle toho, co přinese větší klid vám samotné, ne podle představy, co by se „mělo“ udělat.

Je sdílení těžké minulosti nutnou součástí jejího přijetí? A může být i vědomé rozhodnutí nemluvit o ní zdravou formou ochrany soukromí? Přečtěte si také příběh Veroniky, kterou babička požádala o důležitou věc a ona netuší, zda na to kývnout.

Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Nora F.