„Odešla jsem od manžela. Přestože mi ubližoval, roky jsem si nesla pocit viny,“ obviňuje se paní Kateřina

Paní Kateřina (54 let) žila v takovém toxickém vztahu dlouhé roky. Přes třicet let ji manžel urážel, ponižoval, dokonce bil. Jejich vztah nebyl nic extra už před svatbou, ale otěhotněla a obě rodiny trvaly na svatbě, jak bylo zvykem. Tak se vzali a začalo peklo, které uměla přetrhnout až po dlouhých letech. Nyní se konečně může bez problémů nadechnout a žít v klidu a pokoji.

Mohlo by se vám líbit

"Přestěhoval jsem se zpět do dětského pokoje. Moje bývalá mě zničila a rodiče mě znovu postavili na nohy," píše Michal. Po 50 se stará o rodiče a je sám

Odešla jsem od manžela po letech pekla

Když se dnes podívám zpátky, sama nechápu, jak jsem v tom mohla tak dlouho žít. A přitom bych si to před třiceti lety nikdy nepřipustila. Vdala jsem se, protože jsem otěhotněla. Byla jsem mladá, vychovaná tak, že když přijde dítě, přijde i svatba. Neřešilo se, jestli je ten muž laskavý, jestli se k sobě hodíme. Řešilo se, že „to se musí“. Jenže on nebyl hodný. Vlastně nikdy. Už na svatbě jsem cítila chlad. Ne fyzicky, ale uvnitř.

První facka

A jen pár měsíců po naší svatbě přišla první facka. Kvůli maličkosti. „Co jsi čekala, že budeš dělat hlouposti bez následků?“ řekl tehdy můj muž. A já mlčela. Byla jsem matka, žena, manželka – říkala jsem si, že musím vydržet. Těch ran bylo víc. A nejen těch fyzických. Ta psychická ponížení byla mnohem hlubší. Slyšela jsem denně, že jsem k ničemu, že bez něj bych se neuživila, že bych nikoho jiného nezajímala. A po čase jsem tomu začala věřit.

Mohlo by se vám líbit

“Po smrti manžela jsem se zamilovala do švagra. Rodinu to rozbilo,” píše svůj příběh paní Milada. Švagr jí po bratrově smrti pomáhal, až přeskočila jiskra

Navenek nebylo nic vidět

Navenek jsme byli „normální“ rodina. On měl postavení, uměl být milý na veřejnosti. Ale doma… doma jsem se bála i dýchat. Neodešla jsem kvůli dětem. Možná to byla výmluva, možná ne. Každopádně jsem si říkala, že kvůli nim musím vydržet. Aby měly tátu. Aby měly klid. Jenže jaký klid, když doma vládne strach? Odešla jsem až ve chvíli, kdy naše děti odrostly. Bylo to jako vystoupit z tmavého tunelu do ostrého světla.

Cítila jsem vinu. Celé roky

Myslela jsem, že přijde úleva. Místo ní přišla vina. Že jsem odešla. Že jsem „zničila rodinu“. Že jsem byla slabá. Že jsem to přece mohla vydržet. Je zvláštní, jak hluboko se usadí věty, které vám někdo opakuje třicet let. Trvalo mi roky, než jsem pochopila, že odejít nebyla zbabělost, ale odvaha. Že násilník rodinu ničí – ne ten, kdo od něj odejde. A že mám právo na život bez strachu. Bez urážek. Bez toho, abych si musela každý den připomínat, že nejsem nula. Dnes už žiju sama. Mám malý byt, klid a v okně květiny, které si kupuju jen tak, protože můžu. A i když ten pocit viny někdy ještě zašeptá, vím, že jsem udělala správně. Konečně žiju. Ne přežívám.

Mohlo by se vám líbit

“Děti čekají, že po nás budou dědit. Máme chuť dát vše charitě,” píše paní Marie. Děti si myslí, že mají zajištěnou budoucnost

Na situaci paní Kateřiny odpovídá doktorandka psychologie Jarmila Malátná

V disertační práci se věnuje tématu domácímu násilí

Spousta žen, kterým se povede vymanit ze spárů týrajícího manžela a nezdravého partnerství, cítí pocit viny. Jako by nestačilo jen snášet trauma a všechny jeho doprovodné jevy, jako je úzkost, deprese, nespavost a hněv. Další emocí, která se po odchodu od manipulátora (ano, násilníci jsou velmi často manipulátoři) může často projevit, je vina. Vina související s traumatem často pramení z pocitu, že přeživší mohl během traumatické události udělat něco víc nebo jinak.

A to je přesně to, co si říkáte i vy. Mohla jste tomu zabránit? Zastavit to? Bránit se? Milovat svého partnera více? Mimochodem, nic z toho není pravda. Zneužívání nikdy není chybou oběti, ani není v její moci ho zastavit. Každý obhájce dosvědčí, že násilníci činí jasná a stručná rozhodnutí o zneužívání. Přesně vědí a jsou připraveni na to, jak to udělat, kdy to udělat a komu to udělat. Domácí násilí není hádka, kde jedna osoba nečekaně „vybuchne“. Zneužívání je mnohokrát opakovaný vzorec moci a kontroly.

Mohlo by se vám líbit

“Manžel mě neustále srovnává s jinými ženami. Jsou podle něj hezčí, hubenější a lepší. Vadí mi to,” píše Jana. Její sebevědomí tím trpí

Bohužel ale mnoho obětí uvěří svému násilníkovi, když jim řekne, že jsou příčinou zneužívání. Typické obvinění typu ‚Neuhodil bych tě, kdybys ty…‘ je tak běžné, že oběti začínají věřit, že je to jejich chování, které u jejich partnera vyvolává pocity vzteku. Jenže takhle by se bezpečný a uctivý partner chovat samozřejmě neměl. Pokud váš partner neodmítne smíchem, že jste si omylem spálili večeři, a nedá vám nabídku, že si zajdete na večeři ven, měla byste se zamyslet, zda nejste s  nebezpečnou osobou. Ale to je jen začátek. Je mi jasné, že za roky společného manželství jste čelila daleko větším problémům, dokonce i fyzickému násilí. Není vůbec o čem mluvit. Je skvělé, že jste odešla. Můžete být příkladem mnoha ženám, které stále zůstávají. chápu ale, že sebrat odvahu je velmi těžké. Vám se to ale nakonec povedlo, a to je ze všeho nejdůležitější. 

Udělala paní Kateřina správně? Trpěla už dost a celý život musela snášet věci, které by neměla snášet žádná žena. Jak byste se zachovali vy? Přečtěte si také příběh paní Milady, která po smrti svého manžela našla lásku u překvapivého partnera.