Příběh čtenářky: Můj manžel si rok po svatbě našel milenku

Když jsme se konečně přestěhovali do nového bytu s výhledem na Letnou, byla jsem šťastná! Po dvou letech v miniaturní garsonce jsme byli ve vlastním. Vypadalo to, že nám nic nebude chybět a odteď už bude všechno jen zalito sluncem.

Dodělali jsme podlahu, natáhli na ni koberec... a mně trvalo pár týdnů, než jsem si všimla, že asi něco není úplně v pořádku. Byla jsem totiž plně ponořená do psaní knížky. Její děj a psaní mě úplně pohltily. Pokud tedy přicházely signály, že cosi není v pořádku, neměla jsem šanci si jich všimnout. Když jsem se tedy po pár týdnech vynořila z imaginárního příběhu a podívala se okolo sebe, s údivem jsem zjistila, že je najednou, a pro mne jakoby lusknutím prstů, všechno jinak. Jako by si manžel řekl, že má splněno (oženil se, vybudovali jsme domov, zařídili ho...), a obrátil pozornost se vším všudy někam jinam.

Nejdřív jsem čekala, jestli ho to nepřejde – doufala jsem, že je možná pohlcen svým novým projektem, stejně jako jsem já byla předtím zaujatá svou knížkou. Když to trvalo moc dlouho, snažila jsem se s ním promluvit, ale jako bych hrách na stěnu házela.

„Máš nějaký problém? Stačí říct, já ti pomůžu,“ uzemnil mne několikrát poté, co jsem za ním přišla s tím, že bychom si měli promluvit. „Nejen já, my dva máme problém,“ říkala jsem mu, ale ani jednou jsem neuspěla.

SVĚT SE MI ZHROUTIL

Jako každá podváděná manželka i já jsem byla tou poslední, která se dozvěděla, že její manžel někoho má. Seděla jsem zrovna v práci u počítače a cosi do něj klofala, když zazvonil telefon. Na druhém konci sluchátka byla Petra, s níž jsem už hezkých pár dnů nemluvila.

Chvilku něco švitořila, ale pak už to nemohla vydržet a musela mi oznámit tu báječnou novinu. „Jo a to víš, že má tvůj manžel už několik měsíců milenku?“ Vypálila to na mě napřímo, bez obalu, bez varování.

„Cože?!“ zatmělo se mi před očima a rozdělaná práce mne v tu chvíli naprosto přestala zajímat. Rok po svatbě? Proč? Myšlenky se rozeběhly jako o závod a pusa se ještě stačila otevřít k poslední otázce. „Kdo to je?“ Petra hbitě vysypala i tuhle novinku, dodala pár podrobností a zavěsila. Seděla jsem u stolu jako zmoklá slepice, svět se mi na chvíli zhroutil.

Najednou mi to začalo docházet v plné parádě. Lukášovy pozdní příchody a časté víkendové akce, kde bylo s kolegy nutno zůstat až do rána. Hovory, které nebral, protože: zapomněl telefon v saku, autě, na stole v kanceláři, vybil se... Jak jsem mohla být celou tu dobu tak hloupá a slepá! Jsem žena činu, a tak jsem se rozhodla jednat okamžitě.

VÝMLUVY, VÝMLUVY, VÝMLUVY!

Zvedla jsem tedy telefon a rozhodla se zeptat se přímo u zdroje. Měla jsem to, čemu se říká z pekla štěstí. Nejdřív jsem vytočila pevnou linku přímo na jeho stůl. Nic. O.K., takže to bychom měli, v kanceláři není, jdeme to zkoušet dál. Na řadu přišlo další telefonní číslo. A hádejte, kdo zvedl mobilní telefon mého manžela? Ano, přesně ta žena, jeho asistentka, kterou právě před chvílí Petra označila za jeho milenku. Jako by se nechumelilo. Fakt mě to zaskočilo. Oznámila mi, že tam (kde se nachází to zmíněné „tam“, jsem se v tom šoku nestačila zeptat) můj manžel není, já jí zase připomněla, jestli ví, že mu nevolám do kanceláře, ale na jeho soukromý mobilní telefon, ona mi na oplátku sdělila, že pochopitelně ví, že zvedla mobil, a ne pevnou linku, a cvak, na shledanou, konec hovoru. Prostě – byla jsem za krávu, jak to říct líp?!

Dohřálo mne to. Když jsem trochu vychladla, dala jsem si telefonovací kolečko znovu. Pevnou linku tentokrát zvedl kolega a řekl, že Lukáš před třemi hodinami odjel, řekl mi kam a že už by se měl vrátit. Uvnitř jsem ronila krvavé slzy, ale navenek jsem se tvářila, že se nic neděje. Měla jsem svou hrdost. Žádné scény, žádné slídění. Tohle prostě chtělo čas, který ukáže. A stalo se to docela rychle.

POTŘEBUJU BÝT SÁM

Asi dva týdny poté, když si Lukáš v předsíni obouval boty, jsem okem mrkla v kuchyni na kalendář. „Dneska asi přijdeš hodně pozdě, viď,“ poznamenala jsem směrem k němu.

„Jo, určitě,“ automaticky přikývl a pak se trochu zarazil. „Jak to víš?“ „Dneska má přece svátek Karolína,“ opáčila jsem. „Tak ahoj,“ rozloučila jsem se a šla se dál věnovat snídani. Byla jsem tak klidná, že jsem se až sama divila.

Ten den nakonec nepřišel pozdě, ale docela brzo. Oslavu s milenkou mu evidentně pokazil fakt, že je jeho nevěra venku. A chtěl si se mnou promluvit. Tedy vlastně mi chtěl pouze sdělit svoje rozhodnutí. „Potřebuju být chvíli sám,“ oznámil mi. „Na nějakou dobu se odstěhuju,“ dodal. O milence ani slovo.

„Nechoď pryč, tohle vyřešíme,“ říkala jsem mu tehdy. Marně. Tu noc jsme ani jeden pořádně nespal. Házeli jsme sebou ze strany na stranu, úlevné snění se prostě nedostavovalo. Stál si na svém. Když jsem se odpoledne vrátila z práce, měl sbaleno a byl pryč. Co se dá dělat, povzdechla jsem si. Chodila jsem bytem a uklízela ten pánský nepořádek. Tričko hozené přes židli, ponožka zakopnutá vedle koše na prádlo, jeho lejstra válící se v naší společné pracovně... Všechny stopy, které po sobě v bytě zanechal, jsem uklidila. A nesmírně, obrovsky se mi ulevilo!

Měla jsem jasno: moje manželství právě definitivně skončilo. Jak jsem předpokládala, čas prostě ukázal. A teď bylo načase, aby se zase ukázal můj manžel.

Nečekané rozhodnutí, že s manželstvím končím, mi rozvázalo ruce a otevřelo oči. Takže jsem tentokrát neodmítla kolegovo pozvání na oběd, které se protáhlo až do večeře a přes noc, a začala jsem být zase po mnoha měsících šťastná a spokojená. Co se zatím dělo s mým ještě manželem Lukášem, který kdesi sám nebo s milenkou hledal sebe sama nebo trucoval, že byl odhalen a poskvrněn, mi bylo jedno. Byla jsem zamilovaná a jejich milostné dramátko už jsem neřešila. Úplně jsem si vystačila s tím svým.

KDO S KOHO

Jenže pak nastal obrat. Léto skončilo, začala se blížit zima a pro Lukáše evidentně nastala i doba, kdy: za á už mne dostatečně vytrestal svou nepřítomností, za bé bylo záhodno přemístit se do pohodlného bydlení (a to náš byt na pražské Letné opravdu byl) a za cé bylo potřeba si připravit půdu pro návrat se ctí. A tak začaly manévry. Nejdřív přišlo pozvání na večeři. O.K., řekla jsem si, jdu. Neviděli jsme se dlouho, tak proč ne. Třeba se něco dozvím. A to jsem se tedy šeredně spletla. O Karolíně ani slovo, o návratu ani slovo, prostě takové jalové nic, které se ještě dvakrát zopakovalo. Pokaždé jsem na večeři šla, vždycky jsem byla zvědavá, co bude, a pokaždé zklamaná, že nic. Lukáš měl ale evidentně plán, kterého se držel.

Jednoho dne se totiž ocitl ve schránce lístek do kina. Jen tak, bez nějakého vzkazu.

„Co to je za nesmysl?“ řekla jsem si a rovnou ho hodila do jiné schránky. Až poté jsem se dozvěděla, že to bylo pozvání na romantické rande s překvapením. Ani ve snu by mě totiž nenapadlo, že lístek se tam neocitl náhodou, ale byl tam pro mne, a že tím, kdo na mne v kině čekal, byl právě můj manžel. Oba jsme si jeli prostě podle svých plánů, jenže ty se ani náhodou nepotkávaly. Nicméně to nejlepší ještě mělo přijít.

Byla právě sobota, když se v předsíni rozezněl zvonek. Zůstala stát jako solný sloup – za dveřmi byl s kufrem můj manžel. Připadala jsem si jak v nějakém špatném filmu. „Tak jsem doma,“ zahlaholil a dral se dovnitř. Evidentně přesně podle plánu. Pustila jsem ho dál, proč by taky ne. Byl tu doma stejně jako já. Ale manželství už jsme neslepili.

Když to tak zpětně hodnotím, nakonec jsme oba měli, co jsme chtěli. On se vrátil domů a posléze zpátky k milence, kterou, jak mi tvrdil, mezitím opustil – a já se s ním, po půlroce opravdu podivného soužití-nežití, rozvedla.