Přejít k hlavnímu obsahu

“Děti čekají, že po nás budou dědit. Máme chuť dát vše charitě,” píše paní Marie. Děti si myslí, že mají zajištěnou budoucnost

Dědictví je to, co potká většinu lidí po smrti jejich rodičů. Je tedy jakousi běžnou součástí života a jeho koloběhu. Někdo dává dohromady majetek, šetří, snaží se, aby jeho děti měly něco do začátku. Někdy to je dokonce i na úkor vlastního pohodlí. A jiní zase vnímají, že děti se o sebe mají postarat samy, mají si zkusit, jaké to je žít s málem a postupně vše vybudovat. Dědictví je velmi často i příčinou rozkolu v rodině.

Přidejte si Svět Ženy do oblíbených na Google zprávách

Paní Marie (71 let) s manželem měli v životě štěstí. Jejich rodina měla majetek, a proto se jim žilo pohodlně. Měli s manželem dům, pak ještě další velkou budovu, kde měly jejich podniky své sídlo, a ještě dva byty k pronájmu. Nežili si špatně, oba k tomu navíc pracovali, takže si mohli na tehdejší dobu dost dovolit. Mají dvě děti, které si už žijí svým dospělým životem. A při nedávném rozhovoru paní Marie s manželem zjistili, že děti počítají s tím, že budou dědit a o jejich život tedy bude postaráno, víceméně bez práce.

Mají manželé svůj majetek odkázat nadacím a charitě? Nebo mají myslet na své děti, které už s penězi, podle všeho, počítají? Jak byste se zachovali vy? Přečtěte si také příběh paní Žanety, která měla celý život strach, že se ke svým dětem bude chovat stejně jako její matka.

Mohlo by se vám líbit

Lada (45 let): Milá Terezo, nech mě žít svůj život. Ty už máš také svůj, nebuď sobecká!

Vztahy rodičů a dětí mohou být někdy dosti složité. Každý má svůj názor na život, ale také na to, jak by měl žít život ten druhý. Mnoho dětí vidí své rodiče jako ty, kteří by už neměli žít tak, jako mladí lidé. Neměli by mít své sny, cestovat, protože už přece mají nějaký věk, jsou to rodiče, někdy i prarodiče. Děti zkrátka odmítají přijmout, že i starší lidé mají své sny, touhy. Třeba jako paní Lada.
svetzeny.cz
Info ikona
muž, psycholog, bílá košile

Děti čekají, že po nás budou dědit

S manželem jsme se díky rodině měli dobře. Oba jsme vyrůstali v blahobytu. Do manželství nám obě strany rodiny společně nechaly postavit velký dům, dostali jsme každý jeden byt a komerční budovu v pozdějším dědictví, koupili nám k výročí svatby chatu. Měli jsme majetku dost. Oba jsme k tomu navíc pracovali, nečekali jsme, že nám něco spadne do klína. Já jsem učila v mateřské školce, můj manžel byl starostou na naší vesnici.

Dělal pro ni první poslední, a když jsme odcházeli do předčasného důchodu, lidé tvrdili, že už nikdy nikdo nepovede naši vesnici tak, jako on. Naše dvě děti tedy také vyrůstaly s pocitem, že peníze jsou skvělý prostředek k realizaci snů. Nutili jsme je chodit na brigády, nekupovali jsme jim všechno, na co ukázaly. Řídili jsme se tím, že peníze rodiny nejsou automatické. Ale asi jsme udělali chybu….

Marie (71 let): Děti čekají, že po nás budou dědit. Máme chuť dát vše charitě!

Čtěte také: Dominika (45 let): Nechci dělat macechu cizím děckám, ale miluju svého partnera!

Být nevlastním rodičem není nic jednoduchého a chce to mnoho soustředění, laskavosti a péče. Také je nutno domluvit se s partnerem na jednotlivých pravidlech a na tom, jak vlastně bude vše fungovat. Ne vždy totiž partneři mají jasný a společný názor na to, jak by výchova dětí měla vypadat. A to pak může způsobit nejeden problém. Zejména v okamžiku, kdy děti jsou potomky pouze jednoho z páru.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Jedná se o typický příklad rozporu mezi hodnotami, které rodiče chtěli předat svým dětem, a nechtěným důsledkem jejich vlastního životního příběhu. Marie s manželem vyrostli v blahobytu, ale díky rodinné výchově si zachovali pracovitost a zodpovědnost. Snažili se tyto hodnoty předat dětem prostřednictvím brigád a odmítáním neomezeného utrácení. Problém však spočívá v tom, že děti vyrostly s vědomím existence značného majetku na pozadí, což vytvořilo psychologickou „pojistku“ - vědomí, že v případě neúspěchu je tu rodinné bohatství jako záchranná síť. Tato situace odráží obecnější dilema majetných rodin, kde se rodiče snaží vychovat děti k samostatnosti, ale současně jim nemohou utajit realitu rodinného majetku. Děti tak mohou podvědomě kalkulovat s dědictvím jako s částí své životní strategie, což oslabuje jejich motivaci k maximálnímu úsilí a osobní zodpovědnosti. Radikální odejmutí dědictví formou odkázání majetku charitě by mohlo být příliš drastickým krokem, který by spíše poškodil rodinné vztahy, než přispěl k výchovnému cíli.

Budeme dědit

Při nedávném rozhovoru, když už obě naše ratolesti mají své životy a také děti, jsme byli s manželem velmi překvapení tím, že oba počítají automaticky s tím, že budou dědit. V nenápadném rozhovoru oba potvrdili, že vlastně vědí, že jejich život bude zajištěný a zajistí i své děti. Nemusí tedy nyní ve svém životě moc šetřit, omezovat se nebo se hnát extrémně za kariérou. Vlastně budou rentiéři.

Oba nás to s manželem šokovalo a od té chvíle netušíme, co dál. Máme oba chuť vše odkázat nějakým nadacím nebo charitě, aby si naše děti uvědomily, že peníze nejsou všechno. Že se nemohou spoléhat na to, že rodinný majetek, který jim ještě ani nepatří, jim bude do budoucna krýt záda. Poraďte, je to rozumné řešení?

Čtěte také: Jaroslav (76 let): Milé děti, nebudete rozhodovat o mých financích, jsou to mé peníze!

Peníze jsou v rodině vždy dost ošemetné téma. Ne každá rodina, tedy především její jednotliví členové, se umí domluvit a handrkují se o každou cennou věc i peníze na bankovních účtech. Děti mají pocit, že rodiče by s nimi měli o svých financích mluvit, v horším případě mají dokonce pocit, že by nad nimi měli mít kontrolu. A právě to se stalo panu Jaroslavovi, který se na své děti už skutečně rozzlobil.
Mohlo by se vám líbit

Vlasta (78 let): Děti, znáte mě jen o narozeninách a Vánocích, když ode mě něco dostanete!

Předvánoční doba je ideální čas pro bilancování a snahu něco v životě od nového roku změnit. Píšete si seznam předsevzetí a doufáte, že se splní do puntíku, protože tentokrát to opravdu dodržíte a zvládnete. Ať už to je touha zhubnout pár kilogramů, najít si novou práci nebo jen zlepšit rodinné vztahy. A někdy poslední zmiňované prostě ovlivnit nejde. Když nechce druhá strana, nemůže člověk nic moc dělat.
svetzeny.cz

Děti by mohly takový krok vnímat jako trest nebo zradu, což by narušilo dlouhodobé rodinné vztahy a mohlo vyvolat hlubokou rozhořčenost. Efektivnějším přístupem by bylo postupné nasměrování k větší osobní zodpovědnosti prostřednictvím podmíněného dědictví. Marie s manželem mohou zvážit vytvoření rodinného fondu nebo nadace, kde by část majetku byla věnována veřejně prospěšným účelům, zatímco zbývající část by děti mohly dědit pod určitými podmínkami – třeba dosažením určitých životních či profesionálních milníků, nebo po prokázání vlastní finanční samostatnosti po určitou dobu. Důležité je také otevřít s dětmi upřímný rozhovor o rodinných hodnotách a budoucnosti majetku. Děti mají právo vědět, jakým směrem se rodiče rozhodli jít, a současně dostat příležitost k zamyšlení nad vlastními životními prioritami. Takový rozhovor by měl probíhat v duchu vzájemného respektu, nikoli jako obviňování nebo kritika jejich současného přístupu.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Zdroj článku
Doporučená videa z partnerského webu z Lifee.cz:
×