“Děti čekají, že po nás budou dědit. Máme chuť dát vše charitě,” píše paní Marie. Děti si myslí, že mají zajištěnou budoucnost

Paní Marie (71 let) s manželem měli v životě štěstí. Jejich rodina měla majetek, a proto se jim žilo pohodlně. Měli s manželem dům, pak ještě další velkou budovu, kde měly jejich podniky své sídlo, a ještě dva byty k pronájmu. Nežili si špatně, oba k tomu navíc pracovali, takže si mohli na tehdejší dobu dost dovolit. Mají dvě děti, které si už žijí svým dospělým životem. A při nedávném rozhovoru paní Marie s manželem zjistili, že děti počítají s tím, že budou dědit a o jejich život tedy bude postaráno, víceméně bez práce.

Mají manželé svůj majetek odkázat nadacím a charitě? Nebo mají myslet na své děti, které už s penězi, podle všeho, počítají? Jak byste se zachovali vy? Přečtěte si také příběh paní Žanety, která měla celý život strach, že se ke svým dětem bude chovat stejně jako její matka.

Mohlo by se vám líbit

“Milá Terezo, nech mě žít můj život. Ty už máš také svůj, nebuď sobecká,” píše Lada dopis dceři. Ta žárlí, že si chce maminka splnit sen

Děti čekají, že po nás budou dědit

S manželem jsme se díky rodině měli dobře. Oba jsme vyrůstali v blahobytu. Do manželství nám obě strany rodiny společně nechaly postavit velký dům, dostali jsme každý jeden byt a komerční budovu v pozdějším dědictví, koupili nám k výročí svatby chatu. Měli jsme majetku dost. Oba jsme k tomu navíc pracovali, nečekali jsme, že nám něco spadne do klína. Já jsem učila v mateřské školce, můj manžel byl starostou na naší vesnici.

Dělal pro ni první poslední, a když jsme odcházeli do předčasného důchodu, lidé tvrdili, že už nikdy nikdo nepovede naši vesnici tak, jako on. Naše dvě děti tedy také vyrůstaly s pocitem, že peníze jsou skvělý prostředek k realizaci snů. Nutili jsme je chodit na brigády, nekupovali jsme jim všechno, na co ukázaly. Řídili jsme se tím, že peníze rodiny nejsou automatické. Ale asi jsme udělali chybu….

Mohlo by se vám líbit

“Nechci dělat macechu cizím děckám, ale miluju svého partnera,” neví si rady Dominika. Děti jsou navíc dost rozmazlené

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Jedná se o typický příklad rozporu mezi hodnotami, které rodiče chtěli předat svým dětem, a nechtěným důsledkem jejich vlastního životního příběhu. Marie s manželem vyrostli v blahobytu, ale díky rodinné výchově si zachovali pracovitost a zodpovědnost. Snažili se tyto hodnoty předat dětem prostřednictvím brigád a odmítáním neomezeného utrácení. Problém však spočívá v tom, že děti vyrostly s vědomím existence značného majetku na pozadí, což vytvořilo psychologickou „pojistku“ - vědomí, že v případě neúspěchu je tu rodinné bohatství jako záchranná síť. Tato situace odráží obecnější dilema majetných rodin, kde se rodiče snaží vychovat děti k samostatnosti, ale současně jim nemohou utajit realitu rodinného majetku. Děti tak mohou podvědomě kalkulovat s dědictvím jako s částí své životní strategie, což oslabuje jejich motivaci k maximálnímu úsilí a osobní zodpovědnosti. Radikální odejmutí dědictví formou odkázání majetku charitě by mohlo být příliš drastickým krokem, který by spíše poškodil rodinné vztahy, než přispěl k výchovnému cíli.

Budeme dědit

Při nedávném rozhovoru, když už obě naše ratolesti mají své životy a také děti, jsme byli s manželem velmi překvapení tím, že oba počítají automaticky s tím, že budou dědit. V nenápadném rozhovoru oba potvrdili, že vlastně vědí, že jejich život bude zajištěný a zajistí i své děti. Nemusí tedy nyní ve svém životě moc šetřit, omezovat se nebo se hnát extrémně za kariérou. Vlastně budou rentiéři.

Oba nás to s manželem šokovalo a od té chvíle netušíme, co dál. Máme oba chuť vše odkázat nějakým nadacím nebo charitě, aby si naše děti uvědomily, že peníze nejsou všechno. Že se nemohou spoléhat na to, že rodinný majetek, který jim ještě ani nepatří, jim bude do budoucna krýt záda. Poraďte, je to rozumné řešení?

Mohlo by se vám líbit

"Děti, nebudete rozhodovat o mých financích,” zlobí se na své děti Jaroslav. Těm vadí, že se o ně dělí s potřebnými

Mohlo by se vám líbit

“Děti, znáte mě jen o narozeninách a Vánocích, když ode mě něco dostanete,” píše smutně paní Vlasta. Má velkou rodinu, ale děti na ni zapomínají

Děti by mohly takový krok vnímat jako trest nebo zradu, což by narušilo dlouhodobé rodinné vztahy a mohlo vyvolat hlubokou rozhořčenost. Efektivnějším přístupem by bylo postupné nasměrování k větší osobní zodpovědnosti prostřednictvím podmíněného dědictví. Marie s manželem mohou zvážit vytvoření rodinného fondu nebo nadace, kde by část majetku byla věnována veřejně prospěšným účelům, zatímco zbývající část by děti mohly dědit pod určitými podmínkami – třeba dosažením určitých životních či profesionálních milníků, nebo po prokázání vlastní finanční samostatnosti po určitou dobu. Důležité je také otevřít s dětmi upřímný rozhovor o rodinných hodnotách a budoucnosti majetku. Děti mají právo vědět, jakým směrem se rodiče rozhodli jít, a současně dostat příležitost k zamyšlení nad vlastními životními prioritami. Takový rozhovor by měl probíhat v duchu vzájemného respektu, nikoli jako obviňování nebo kritika jejich současného přístupu.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Galerie: Marie (71 let): Děti čekají, že po nás budou dědit. Máme chuť dát vše charitě!

3 fotky 4 fotky