Do pořadu Na kafeečko tentokrát zavítal paralympionik Jiří Ježek se svou manželkou Soňou. Ti se zde mimo jiné rozpovídali o tom, jaké to je žít bez dětí. Jiří je se Soňou dlouhých 28 let a i dnes jsou zamilovaní. Jsou důkazem toho, že dlouhodobé vztahy opravdu mohou fungovat. Je za tím ale spousta práce, která se ovšem každopádně vyplatí.
Jiřího Ježka jsme na sklonku roku vídali v oblíbeném pořadu StarDance ...když hvězdy tančí. Obdivovali jsme tam jeho dokonalé pohyby a schopnosti zvládnout vše tak, jako každý. Proč by ne? Protože Jiří nemá nohu. A je jedním z těch, kteří se s e svým handicapem skvěle vyrovnali a žijí plnohodnotný život. Jiří má navíc krásné, dlouhé a šťastné manželství. Jiří a Soňa tak již dlouhé roky prožívají něco, co je dnešním vztahům někdy bohužel až příliš vzdáleno. Skutečnou lásku. Ta podle nich existuje, jen se na ní musí usilovně pracovat. Podívejte se na video z webu Lifee.
První pusa padla hned na prvním rande, se zásnuby a svatbou to bylo horší. Oba si totiž museli vyřešit vztahy, které v té době měli. „Museli jsme si nejprve vyřešit své minulé vztahy. Trvalo to dlouho, ale zjistili jsme, že bez sebe nemůžeme žít. Po roce jsme se sestěhovali a tři roky nato jsme se brali. V roce 2000.“
Bezdětné manželství
Každý svazek má však i svá úskalí a trápení, která se musí snažit společně překonat. U manželů Ježkových to byla neschopnost počít potomka. To bylo vlastně jediné, co manželský pár trápilo. O dítě se neúspěšně snažili dlouhých deset let, během té doby využili snad všechny dostupné prostředky. „Jeden den jsme zkrátka řekli: A dost, už to nebudeme řešit. Máme jeden druhého, takže takhle dožijeme. Zamáčkneme si oči jeden druhému a bude to. Když to člověk honí dlouhé roky, tak bychom se jenom trápili. Už jsme věděli, že to stejně nepůjde,“ prozradili manželé v talkshow Na kafeečko.
Jiří je paralympionik. Nemá nohu. Kvůli jeho handicapu ho nejprve nepřijala Sonina matka. Nakonec ji poměrně rychle ozbrojil svým humorem. „Zlomil jsem ji, hned jak jsem přišel,“ uvedl Jiří, který se svým postižením problémy nemá a stejné je to s jeho okolím. „Záleží na tom, co z člověka vyzařuje a jak působí na okolí. Když přijdeš a hned to přeměníš v humor, ve vtip, použiješ charisma, tak se bariéra handicapu ihned odbourá. Fungovalo mi to i ve škole. Přišel jsem o nohu v jedenácti letech a dlouho jsem byl v nemocnici, ale bál jsem se tam být tak dlouho, jak chtěli doktoři – přišel bych o svoji třídu a o své kamarády, musel bych opakovat ročník. Stalo se mi to v březnu a řekli mi, že když to zvládnu do konce školního roku a v září přijdu do školy, tak budu moci dál chodit se svou třídou.“
Tak se tak i stalo a s bývalými spolužáky pojí Jiřího dodnes veliké přátelství. Vídají se každý měsíc a mají se skutečně rádi. „Prvního září jsem přišel do školy a vyhrál jsem zpátky své spolužáky. Od té doby se máme tak rádi, že se vídáme skoro každý měsíc. Udrželi jsme se díky tomu jako parta,“ zakončil své povídání Jiří.
