Stačil jediný pád na namrzlém chodníku a rodina musí řešit, kdo se postará o maminku. O své blízké pečuje v Česku odhadem osm set tisíc lidí, nejčastěji ženy, kterým mezi prací, domácností a návštěvami u nemocného skoro nezbývá čas na sebe. Lenčin příběh ukazuje, jak se z dcery ze dne na den stala pečující osoba.
Dvaapadesátiletá Lenka odemyká maminčin byt dvakrát denně. Ráno, než odjede do práce, a večer cestou z práce. V tašce nosí léky, jídlo a další nezbytnosti. Před dveřmi se pokaždé na okamžik zastaví a povzdechne si: „Starám se o maminku a mám pocit, že mi utíká vlastní život,“ popisuje ve svém dopisu a vzápětí dodá, že to nezní hezky.
„Starám se o maminku a mám pocit, že mi utíká vlastní život,“ přiznává Lenka
Stalo se to před necelými dvěma lety, v lednu. Jedenaosmdesátiletá Marie, Lenčina maminka, šla na nákup, na zledovatělém chodníku uklouzla a zůstala na ledové zemi skoro čtvrt hodiny, než si jí někdo všiml. Lenka právě dokončovala roční závěrku, když jí zazvonil telefon. „Týden předtím mě prosila, ať ji někam odvezu, a já jí řekla, že nemám čas,“ vzpomíná. Na tu větu nezapomněla dodnes. Na operaci krčku stehenní kosti šla maminka druhý den, a když se dala trochu dohromady, odešla domů s chodítkem. Protože bratr Tomáš žije v Ostravě, zůstala každodenní péče na Lence.
První tři měsíce byla Lenka na ošetřovném a trávila s maminkou celé dny. Myla jí záda, stříhala nehty na nohou a pomáhala s obouváním. Večer pak ještě deset minut zůstávala v autě před domem, než nastartovala. „Styděla jsem se. Před padesáti lety koupala ona mě a najednou jí myju já. Nakonec jsem si zvykla, mamka se chovala, jako by se nic nedělo, a to mi pomohlo,“ přiznává Lenka.
Práce, péče a žádný čas na vlastní život
Po třech měsících se Lenka vrátila do práce a dny se jí zúžily. Po ránu utíká za mámou, přes den je v kanceláři a večer zase chodí k mamince. Kamarádky ji několikrát zvaly na víkend do lázní, Lenka ale odmítala, a tak se přestaly ozývat. „Nejhorší je, že nemám nikoho, komu bych se svěřila,“ píše.
Nejhůř to vypadalo v létě. Lenka spala sotva pět hodin denně a uvažovala, že podá výpověď. Nakonec ji neodeslala, protože s manželem splácí hypotéku. Maminka se pečovatelské službě dlouho bránila, nechtěla si pustit do bytu nikoho cizího. „Jednoho večera jsem seděla vyčerpaná v kuchyni, pustila jsem vodu, aby nebylo poznat, že jsem se rozplakala. Máma si toho ale všimla a uznala, že takhle to dál nejde. Nakonec sama řekla, ať ta paní přijde,“ popisuje.
Doporučujeme
reklama
Pečovatelská služba a odlehčovací pobyt pomohly oběma
Dnes k Marii třikrát týdně chodí paní Jarka, pomáhá jí s koupáním a dalšími nezbytnostmi. „O cizím člověku máma nechtěla ani slyšet, a dneska se na paní Jarku těší. Se mnou máma mluvila hlavně o lécích a o svém zdravotním stavu, s Jarkou si ráda vypráví o tom, co v životě prožily,“ píše Lenka.
Letos v létě pak vyzkoušela odlehčovací pobyt. Dva týdny paní Marie strávila v domově pro seniory a Lenka poprvé od úrazu odjela k moři.„První dny jsem měla telefon pořád v ruce a při každém zazvonění jsem sebou škubla. A když nezazvonil, měla jsem výčitky, že mi je dobře,“ vypráví Lenka.
Tomáš teď jezdí z Ostravy každý druhý víkend, Lenka má kratší úvazek a ve čtvrtek chodí plavat.„Ten pocit, že mi utíká život, úplně nezmizel,“ připouští. „Jenže už vím, že si můžu říct o pomoc a maminka to pochopí.“
Zdroje: dopis paní Lenky, pecovatelskecentrum.cz, autorský článek
