Celý život se paní Marie vyhýbala bazénům, rybníkům i koupalištím. V šestapadesáti letech se Marie přihlásila na kurz plavání pro dospělé a zjistila, že větší překážkou než pohyby paží a nohou byl vlastní strach. Nyní uplave klidně i dvacet bazénů.
Na dovolených u moře sedávala Marie na lehátku a hlídala ostatním věci. Kolegyním, které se po práci scházely na plavání, slibovala, že příště půjde s nimi, jenže to příště nikdy nepřišlo. Skutečný důvod znala jen ona. Plavat neuměla, do vody hlubší než po pás nevstoupila od dětství a styděla se to přiznat.
Celý život jsem se bála vody, říká Marie
Marie vyrostla na vesnici bez bazénu a na plavecký výcvik, který dnes bývá součástí školní výuky, nechodila. Strach z vody ani nepocházel z nějaké nehody. Sílil hlavně tím, že se vodě vyhýbala, a tak nikdy nezjistila, že se bát nemusí. „Nic hrozného se mi nestalo. Jen jsem se k vodě nikdy pořádně nedostala a čím jsem byla starší, tím víc jsem se jí bála,“ říká Marie. Změnila to sedmiletá vnučka. Z plaveckého výcviku přišla s tím, že babičce v bazénu předvede, co všechno už umí. „Moc se těšila. A já se nechtěla dívat jen z lehátka vedle bazénu,“ popisuje ve svém dopisu.
Telefonní číslo do nejbližšího bazénu našla na internetu, a když se odhodlala, volala z kuchyně, aby ji nikdo neslyšel. Čekala totiž, že se jí recepční vysměje. Ta ale odpověděla, že kurz pro dospělé neplavce mají, hlásí se do něj stále velký počet lidí a většina z nich se také vody ze začátku bála. „Ulevilo se mi. Do té doby jsem byla přesvědčená, že jsem jediná, kdo neumí ani trochu plavat,“ vypráví.
První lekce plavání v 56 letech
Na první lekci dorazila o čtvrt hodiny dřív. V šatně seděla s taškou na klíně a přemýšlela, jestli by nebylo lepší odejít. Nakonec zůstala. Ve skupině bylo sedm lidí, ona byla nejstarší a nejmladšímu bylo něco přes třicet. Prvních deset minut jen v bazénu chodili, přidržovali se okraje a zkoušeli, jak voda nadnáší tělo. Potom přišly na řadu výdechy do vody. Člověk se nadechne, ponoří ústa i nos a pomalu vydechuje vzduch, dokud voda nezabublá. Správné dýchání je základ všech plaveckých stylů. Obličej do vody ponořila až na třetí lekci, do té doby si ho jen opatrně smáčela dlaní. „Brýle jsem si koupila hned po první hodině. Chtěla jsem alespoň vidět, čeho se bojím,“ vzpomíná Marie.
Dospělým plavání nejvíc komplikuje strach, ne technika
Nejvíc Marii překvapilo, že jí potíže nedělala technika, ale strach. Jak se ve vodě hýbat, pochopila rychle. Jenže ve chvíli, kdy pod sebou přestala cítit dno, se všechno změnilo. „Celé tělo mi ztuhlo a přestala jsem dýchat. Hlavu jsem držela nahoře, jako bych ji chtěla zachránit,“ popisuje. Instruktorka jí vysvětlila, že totéž potkává většinu dospělých začátečníků. Napnuté svaly a zadržovaný dech plavání ztěžují, zvednutá hlava navíc stahuje nohy ke dnu. Většina lidí se přitom s plnými plícemi na hladině udrží líp, než si myslí. Proto se postupovalo po malých krůčkách, s plaveckou žížalou a deskami ke splývání. Při jednom z pokusů se Marii poprvé zvedly nohy k hladině a ona ležela na vodě bez opory. „Voda mě nesla a nikdo mě nedržel. Možná to byly tři vteřiny. Plakala jsem v brýlích, takže si toho nikdo nevšiml,“ popisuje Marie.
Doporučujeme
reklama
Prvních dvacet bazénů za osm měsíců
Prvních pětadvacet metrů bez přestávky uplavala po třech měsících, krátce po skončení kurzu. Pak chodila plavat sama, dvakrát týdně, a pokaždé se snažila přidat jednu délku. Dvacet bazénů zvládla po osmi měsících od první lekce. Zatím plave jen prsa, na kraul se teprve chystá. Dvacátý bazén uplavala v neděli odpoledne. Vnučka bazény počítala na prstech, a když jí po desátém došly, začala od začátku. „Poprvé po letech jsem nemusela hlídat ostatním věci. Tašku jsem nechala v šatně a šla plavat. Je to ten nejlepší pocit, jaký jsem kdy zažila,“ uzavírá Marie.
