Karolína (50) přestala všem ustupovat a přišla studená sprcha: Psycholog radí, jak zvládnout reakce blízkých

Karolína (50) byla dlouhá léta člověkem, na kterého se mohl téměř každý obrátit. Vozila známé autem, hlídala děti, půjčovala věci a pomáhala řešit cizí starosti. Po období velkého vyčerpání ale začala některé žádosti odmítat a její okolí to nese překvapivě těžce.

Přestala jsem všem pomáhat a najednou jsem prý sobecká

Dlouho jsem byla zvyklá říct ano skoro automaticky. Když někdo potřeboval odvézt na letiště, půjčit něco z domácnosti nebo pohlídat dítě, většinou jsem si svůj program nějak přehodila a zařídila to. Lidé o mně dokonce říkali, že jsem ten typ člověka, na kterého je vždycky spoleh, a mně to vlastně lichotilo. Jenže časem jsem začala mít pocit, že se neustále starám o něco, co není moje. Několikrát jsem zrušila vlastní plán, protože někdo jiný měl svůj problém, a večer jsem pak seděla doma úplně bez energie. Zlom přišel v období, kdy se na mě nakupilo víc povinností a já měla pocit, že už nezvládám ani běžné věci pro sebe. Tehdy jsem si poprvé řekla, že nemůžu být k dispozici pokaždé jen proto, že jsem to tak dělala celé roky.

Prý jsem se změnila

Začala jsem tedy říkat ne, ale vůbec jsem nečekala, jaké reakce to vyvolá. Jedna známá mi řekla, že jsem se strašně změnila, když jsem ji odmítla odvézt přes půl města, protože už jsem měla jiný program. Jiná poznamenala, že jsem bývala ochotnější a že teď myslím hlavně na sebe. Nejvíc mě zaráží, že některé vztahy jako by fungovaly jen tehdy, když jsem byla stále k dispozici. Přitom nechci přestat lidem pomáhat úplně. Jen už nechci, aby každé jejich přání automaticky mělo přednost před mým časem, odpočinkem nebo vlastními plány.

Když někoho odmítnu, pořád ve mně naskočí pocit viny a přemýšlím, jestli jsem opravdu nezašla příliš daleko. Zároveň ale cítím, že mám po letech konečně trochu víc prostoru pro sebe. Jak poznám, jestli si jen zdravě chráním vlastní hranice, nebo jsem se opravdu začala chovat sobecky?

Mohlo by se vám líbit

„Rodiče mi řekli, že se mám jednou postarat o bratra, jenže já už mám svůj život,“ říká Lucie

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Otázka je trochu špatně položená. „Zdravé hranice, nebo sobectví“ zní jako dvě čisté možnosti, ale čára mezi nimi neleží tam, kde ji obvykle hledáme. Nepozná se to podle toho, jak často Karolína řekne ne, ani podle toho, jak moc jsou ostatní naštvaní. Sobectví neznamená, že člověk přestane vyhovět každému přání. Znamená, že přestane brát potřebu druhého jako skutečnou a přestane ji vůbec zvažovat. Podle toho se to dá rozlišit docela dobře. Pokud Karolína své ne říká vybíravě, tedy pomůže, když je potřeba opravdová a cena únosná, a dál je oporou pro lidi, kteří jsou oporou i jí, chová se přiměřeně. Pokud se ale její ne stane stejně automatickým, jako bylo dřív její ano, něco přeskočila. Automatické ano i automatické ne mají stejnou vadu. V obou případech chybí to samotné rozvážení, komu, kdy a za jakou cenu.

Stojí za to sledovat i to, jestli je vztah oboustranný. Štědrost mezi lidmi, kteří se v pomoci střídají, je něco jiného než být trvale po ruce někomu, kdo se sám nikdy neozve. Část vztahů, které teď skřípou, možná držela hlavně díky tomu, že Karolína byla stále dostupná. To o nich něco vypovídá. Neznamená to ale, že takové jsou všechny. Většina lidí si jen zvyká na nové uspořádání a po čase se to srovná. Reakce v prvních týdnech změny skoro vždy vypadá dramatičtěji než trvalý stav.

Mohlo by se vám líbit

“Připadám si úplně bezcenná, všichni mě jen využívají a já neumím říct ne,” je smutná Diana

Zbývá pocit viny. Ten je lepší nezahánět jako něco zbytečného. Funguje jako morální signál a u Karolíny není úplně mimo. Být pro druhé spolehlivá je opravdová hodnota, ne porucha, které je třeba se zbavit. Ten pocit teď jen reaguje příliš snadno, protože roky běžel na plný výkon. Nemá smysl ho umlčet, avšak má smysl ho brát jako jeden z ohledů, nikoli jako povel. Když řekne ne a vina naskočí, může se sama sebe zeptat: byla ta potřeba vážná a mohla jsem pomoci, aniž bych obětovala něco svého? Pokud je odpověď dvakrát ano, vina nejspíš ukazuje na něco skutečného. Pokud ne, jde nejspíš jen o starý zvyk. Karolína tedy pravděpodobně nezašla příliš daleko. Spíš se posunula z jednoho krajního nastavení blíž ke středu a ten pohyb ještě není usazený. Ostatně to, že si tuto otázku vůbec klade, mluví proti tomu, že by potřeby druhých ztratila ze zřetele.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pomoc hledejte na www.terapie.cz

Kde může Karolína hledat hranici mezi ochotou pomáhat a povinností být neustále k dispozici? A proč některé vztahy změnu hranic nesou tak těžce? Přečtěte si také příběh Alžběty, která netuší, co dál, její máma utratila peníze a teď chce, aby ji dcera živila.

Zdroj: příběh poslala Karolína P.