Profesní zkušenost člověku může pomoci zvládat velmi těžké situace, ale neznamená, že ho ochrání před vlastním strachem. Když vážně onemocní někdo blízký, role odborníka se může rychle střetnout s rolí člena rodiny. A okolí někdy očekává klid právě od toho, kdo ho v dané chvíli sám nejvíc potřebuje.
Miroslava (58) pracuje v hospici a roky doprovází nemocné i jejich rodiny v nejtěžších chvílích. Když vážně onemocněla její vlastní sestra, čekala rodina, že právě ona bude vědět, co dělat. Miroslava ale zjistila, že tentokrát žádný profesionální odstup nemá.
Umím doprovázet cizí lidi ke smrti, ale sestru ne
V práci dokážu být klidná i ve chvílích, kdy jsou ostatní úplně ztracení. Umím vysvětlit, co se děje, vydržet ticho, odpovídat na nepříjemné otázky a být vedle člověka, který má strach. Myslela jsem si, že mě ty roky nějak připravily i na těžké situace v osobním životě.
Pak vážně onemocněla moje sestra a všechno bylo najednou jinak. Když mi řekla, že se bojí, nedokázala jsem najít žádnou správnou větu. Když přišly výsledky vyšetření, četla jsem je pořád dokola, i když jsem jejich význam chápala napoprvé. Nejhorší bylo, že rodina se okamžitě začala obracet na mě. Ptali se, co bude dál, jak vážné to je a co mají sestře říkat. Jenže já v tu chvíli nebyla pracovnice hospice. Byla jsem její mladší sestra, která se bála úplně stejně jako oni.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Chci být sestra, ne odborník
Přesto mám pocit, že mi okolí tuhle obyčejnou bezmoc moc nedovoluje. Když se rozpláču, někdo mě skoro automaticky začne uklidňovat tím, že já přece podobné věci znám a určitě vím, jak je zvládnout. Jenže právě proto možná někdy myslím na věci, které ostatní ještě vůbec nenapadly. Moje sestra se mě také občas ptá na otázky, na které bych v práci odpovídala klidněji, ale u ní se mi svírá žaludek. Nechci před ní nic skrývat, zároveň nechci být člověk, který bude pořád analyzovat její stav.
Chci s ní ještě mluvit o normálních věcech, smát se a být prostě její sestra. Začínám si uvědomovat, že tentokrát možná nemusím držet celou rodinu pohromadě. Jen se bojím, že když tu roli pustím, ostatní budou mít pocit, že jsem je nechala bez opory. Mám právo v nemoci vlastní sestry přestat být tou, která všechno ví a zvládá, a dovolit si být jen člověkem, který má strach o někoho blízkého?
Ke komentáři k situaci paní Miroslavy nás inspiruje geriatrička Quratulain Syed
Milá Miroslavo,
máte plné právo přestat být v sestřině nemoci odbornicí pro celou rodinu. Profesní zkušenost vám může pomoci některým věcem rozumět, ale nemůže vás ochránit před strachem, smutkem ani bezmocí, když jde o člověka, kterého milujete. Tentokrát nejste jen někdo, kdo situaci zvládá zvenčí – jste její sestra a nemoc se dotýká přímo i vás.
Můžete proto rodině otevřeně říct, že některé odborné otázky mají směřovat na sestřin lékařský tým a že vy nechcete být jediným člověkem, který všechno vysvětluje, rozhoduje a drží ostatní nad vodou. Stejně tak můžete své sestře dát najevo, že s ní budete mluvit o tom, o čem sama bude chtít, ale nemusíte každou společnou chvíli proměnit v rozbor jejího zdravotního stavu. Být jí nablízku může znamenat také sedět spolu u kávy, mluvit o obyčejných věcech nebo se společně smát.
Když část této role pustíte, rodinu neopouštíte. Jen připouštíte, že i člověk, který celý profesní život pomáhá druhým v těžkých chvílích, může ve vlastní rodině potřebovat oporu stejně jako kdokoli jiný. Možná právě tím sestře dáte něco velmi cenného – možnost mít vedle sebe opravdu sestru, ne člověka, který musí mít na všechno odpověď. A sobě dovolíte prožívat to, co se děje, bez další povinnosti dokazovat, že všechno unesete.
