Ivana (61) má cukrovku, přesto se nedokáže ovládnout. Kvůli své slabosti lže lékaři a manželovy poznámky ji ničí

Ivana (61) žije několik let s diabetem 2. typu a ví, že by měla svůj jídelníček hlídat. Sladkosti ale vždy patřily k věcem, které jí dělaly radost. Čím přísněji si je zakazuje, tím častěji má pocit, že nad nimi nakonec ztrácí kontrolu.

Mám cukrovku, ale miluju dorty a čokoládu

Vím velmi dobře, co bych měla a neměla jíst. Lékař mi všechno vysvětlil a já pokaždé odcházím z kontroly rozhodnutá, že tentokrát budu důsledná. Několik dní si sladké úplně zakážu, odmítnu zákusek ke kávě a doma nekoupím ani čokoládu. Jenže právě tehdy na ni myslím ještě víc. Stačí horší den, hádka nebo únava a řeknu si, že jeden kousek přece nic neznamená. Někdy u jednoho opravdu skončím, jindy sním mnohem víc, než jsem chtěla. Pak se na sebe zlobím a druhý den si zase nastavím ještě přísnější pravidla. Sladké pro mě nikdy nebylo jen jídlo. Vždycky to byla odměna, chvíle klidu nebo něco, čím jsem si zlepšila náladu.

Nejsem na to pyšná

Nejhorší je pro mě stud. Při kontrolách někdy odpovídám tak, aby to znělo lépe, než jak opravdu jím. Vím, že tím nikomu nepomáhám, ale nechci poslouchat další připomínání něčeho, co sama dávno vím. Podobné je to doma. Můj manžel si všímá, co si dávám, a když sáhnu po sladkém, občas poznamená, že bych přece měla mít rozum. V tu chvíli mám chuť sníst čokoládu už jen z principu. Přitom nejsem pyšná na to, že doporučení nedodržuju. Sama se bojím následků a ráda bych našla způsob, jak se sladkým zacházet jinak. Jen nechci celý zbytek života prožívat mezi zákazem, selháním a výčitkami. Čím víc se snažím mít všechno dokonale pod kontrolou, tím méně se mi to daří. Jak se dá změnit vztah k jídlu, když člověk přesně ví, co by měl dělat, ale samotné vědění mu k dlouhodobé změně nestačí?

Mohlo by se vám líbit

„Kvůli zraku možná přestanu řídit. Připadám si, jako bych přicházel o svobodu,“ říká René

Ke komentáři k situaci Ivany nás inspiruje psychoterapeutka Sophie S. Whynacht

Milá Ivano,

vědět, co je pro vaše zdraví vhodné, a dokázat to dlouhodobě dělat jsou dvě různé věci. Zvlášť když sladké pro vás není jen potravina, ale také odměna, uklidnění nebo způsob, jak zvládnout těžký den. Přísný zákaz navíc může způsobit, že na něj myslíte ještě víc a po jeho porušení máte pocit, že už jste všechno pokazila.

Možná proto potřebujete méně dalších zákazů a víc pochopit, kdy a proč po sladkém saháte. Místo dalšího kola „od zítřka už nikdy“ může být užitečnější hledat s lékařem nebo nutričním odborníkem způsob stravování, který respektuje vaše zdravotní potřeby, ale je zároveň dlouhodobě zvládnutelný. Důležitá je i upřímnost při kontrolách – ne proto, abyste dostala další pokárání, ale aby doporučení vycházela z toho, jak skutečně žijete.

Mohlo by se vám líbit

Jedna nepovedená operace změnila Bedřichovi život. Lékař teď zvažuje, že pověsí plášť na hřebík

Stejně tak můžete svému manželovi říct, že komentování každého sousta vám nepomáhá a spíš ve vás vyvolává vzdor a stud. Změna vztahu k jídlu se nemusí poznat podle toho, že už nikdy nesníte něco sladkého, ale podle toho, že jedno rozhodnutí nepovažujete za selhání, po kterém musí následovat nový trest. Pokud se vám opakovaně střídá silné omezování s přejídáním a máte pocit, že sama z tohoto kruhu nedokážete vystoupit, může mít smysl vyhledat i odborníka, který se věnuje právě vztahu k jídlu a stravovacím návykům.

Proč mohou přísné zákazy někdy vést k tomu, že člověk na sladké myslí ještě víc? A jak může Ivana o svém skutečném stravování mluvit otevřeněji, aniž by každé uklouznutí vnímala jako osobní selhání? Přečtěte si také příběh Eriky, která je smutná, protože manžel chce málem potlesk za to, že jednou uvaří, ale co ona, která vaří denně?

Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Ivana E.