Jedna nepovedená operace změnila Bedřichovi život. Lékař teď zvažuje, že pověsí plášť na hřebík

Bedřich (62) pracuje jako lékař několik desítek let a během kariéry pomohl tisícům pacientů. Jeden případ ale nedopadl dobře a Bedřich ví, že udělal chybu. Přestože byla událost vyšetřena a profesně nese její důsledky, sám se od ní nedokáže odpoutat.

Udělal jsem chybu a nedokážu si odpustit

Za svou kariéru jsem zažil případy, které dopadly dobře, i ty, u kterých moje medicína nestačila. Člověk se naučí přijmout, že ne všechno může ovlivnit. Tentokrát je to ale jiné, protože vím, že jsem mohl postupovat lépe. Případ se důkladně vyšetřoval, všechno jsem vysvětloval a přijal jsem následky, které z toho pro mě vyplynuly. Profesně se tedy něco uzavřelo.

V mojí hlavě vůbec. Večer si znovu přehrávám, co jsem udělal, kdy jsem měl zpozornět a co bych dnes změnil. Někdy se probudím v noci a první myšlenka míří právě tam. Lidé kolem mě mi připomínají, kolika pacientům jsem za všechny ty roky pomohl. Jenže mně připadá nespravedlivé vyvažovat jeden špatný případ stovkami dobrých, jako by se tím dal výsledek nějak smazat.

Bojím se

Nejtěžší je pro mě teď normálně pokračovat v práci. Když přijde pacient s podobnými potížemi, jsem mnohem opatrnější a všechno několikrát kontroluju. Část mě si říká, že je to správně, jiná se bojí, že už vlastnímu úsudku nevěřím. Začal jsem přemýšlet, jestli mám ještě právo léčit lidi, když vím, že jsem jednou selhal způsobem, který měl vážné následky.

Kolega mi řekl, že právě člověk, který si chybu připouští, může být potom lepším lékařem. Já tomu rozumím, ale zatím to tak necítím. Nechci předstírat, že se nic nestalo, zároveň nechci, aby jedna událost vymazala všechno, co jsem třicet let dělal. Jen nevím, jak přijmout vlastní odpovědnost, aniž bych se za ni trestal do konce kariéry. Jak má člověk pokračovat v profesi, kde může mít jediná chyba vážné následky, aniž by ji zlehčil nebo dovolil, aby ho úplně paralyzovala?

Mohlo by se vám líbit

„Jednou jsem na zákazníka zakřičela zpátky. Teď se stydím, ale chápu, proč jsem to udělala,“ říká Edita

Ke komentáři na situaci pana Bedřicha nás inspirují gynekoložka Laurie Gregg a lékařka Marie Boller

Dobrý den, Bedřichu,

přijmout vlastní chybu neznamená odsoudit se k tomu, že už nikdy nesmíte věřit svému profesnímu úsudku. To, že si případ znovu přehráváte a hledáte okamžik, kdy jste mohl jednat jinak, je po závažné události pochopitelné, zvlášť když víte, že tentokrát nešlo jen o hranice medicíny. Odpovědnost ale není totéž co doživotní trest a ani třicet let dobré práce nemusí tento případ vymazat, aby zároveň zůstaly pravdivé.

Má smysl oddělit to, co už bylo profesně vyšetřeno a uzavřeno, od toho, co potřebujete zpracovat vy sám. Pokud na vašem pracovišti existuje možnost důvěrného rozhovoru s kolegou, profesní podpory nebo psychologické pomoci, může být užitečné nezůstávat s tím jen ve vlastní hlavě. Zvlášť pokud už zvýšená kontrola při podobných případech přestává být rozumnou opatrností a začíná narušovat váš spánek, rozhodování nebo schopnost pracovat.

Mohlo by se vám líbit

„Po třiceti letech se bojím vstoupit do třídy,“ přiznává Lidka. Její třída jí nic neodpouští

Možná teď nepotřebujete přesvědčit sám sebe, že jste díky této zkušenosti „lepší lékař“. Stačí připustit, že můžete být lékařem, který udělal vážnou chybu, přijal její následky , a přesto má dál co nabídnout pacientům. Skutečná odpovědnost může znamenat poučit se, změnit postup tam, kde je to potřeba, a dovolit si pokračovat bez předstírání, že se nic nestalo. Jedna událost může zůstat důležitou součástí vaší profesní historie, aniž by se musela stát jejím jediným závěrem.

Je možné přijmout odpovědnost za vážnou chybu a zároveň si dovolit pokračovat dál? A podle čeho může Bedřich poznat, zda ho zkušenost dělá opatrnějším lékařem, nebo mu už brání vlastní profesi vykonávat? Přečtěte si také příběh Marie, které vadí, že na ni lidé v jejím okolí mluví jako na malé dítě.

Zdroj: ama-assn.org, příběh poslal Bedřich S.