„Manžel mě nutí, abych odešla do předčasného důchodu a starala se o jeho matku. Já ale ještě nechci skončit,” píše rozhodně Simona

Paní Simona (56 let) celý život pracovala, budovala si kariéru a starala se o rodinu. Když děti odrostly, těšila se, že si konečně trochu užije i sama sebe. Jenže její plány narazily – nečekaně tvrdě – na přání jejího manžela. Ten vymyslel, že se bude starat o jeho mámu. Viděl to jako skvělý plán a nechápe, proč to jeho žena nevidí.

Manžel mě nutí, abych odešla do předčasného důchodu

Odjakživa jsem byla ta, co všechno zařídí. Práce, domácnost, děti, nemocná tchyně… Všechno jsem zvládala, ale měla jsem před sebou cíl – až budou děti velké, konečně si trochu vydechnu. Práci mám ráda, pořád mě baví. Navíc mám fajn kolegy a díky práci se cítím potřebná. Zkrátka nejsem připravená odejít, navíc nechápu, proč bych měla. Přemýšlela jsem, že budu ještě i pár let pracovat v důchodu. Cítím se po zdravotní stránce dobře, svou práci mám ráda, chodím do ní ráda. Jenže můj manžel měl jinou představu.

Mohlo by se vám líbit

“Tchyně po nás chce, abychom jí pravidelně přispívali na živobytí. Přesně si nadiktovala podmínky, prý nevyjde s důchodem,” neví si rady Renata

Jeho osmdesátiletá matka už delší dobu potřebuje dohled, a on má jasno. Řekl mi natvrdo: „Skončíš v práci, vezmeš si předčasný důchod a budeš s mámou. Má tě ráda a já aspoň nebudu muset řešit pečovatelku“. Byla jsem v šoku. Místo podpory mi rovnou dal roli, která se mnou vůbec nebyla konzultována. Jako kdybych byla samozřejmost. Ani se mě nezeptal, jak to cítím já. Nejdřív jsem měla výčitky. Přeci jen, je to stará paní, znám ji léta. Ale pak jsem se na sebe podívala jinýma očima. Proč bych měla ztratit sama sebe jen proto, že si to někdo přeje?

Mám na něj vztek

Místo radosti z volnějšího života mě čeká další šichta, tentokrát doma. A ještě zadarmo a bez vděku. Vím, že tchyně pomoc potřebuje. Ale nechci, aby moje vlastní potřeby byly úplně ignorovány. Chci o svém životě rozhodovat sama. Manžel mi říká, že jsem sobecká. Ale já si myslím, že jen konečně chráním samu sebe. Možná si práci na částečný úvazek snížím, možná tchyni pomůžu párkrát týdně. Ale rozhodně nehodlám skončit jen proto, že se to ode mě čeká. Můj manžel je naštvaný a nemluví se mnou. Ale copak nemám právo řešit si věci po svém? Jen proto, že on to vidí jako nejlepší řešení, nemusel by se dál starat, vše by přehodil na mě. Přece to pro mě bude výhodné, tak co. Jenže jsem tady ještě naštěstí já, mám vlastní názor.

Mohlo by se vám líbit

Proč stárnoucí rodiče odmítají pomoc v pečovatelských zařízeních? Doma je drží jistota

Nejlepší odpověď na situaci paní Simony má Kaitlyn Seikunas, M.A., pro magazín Sonder Mind

Americká psychologie má pro tento stav přesný termín. Sendvičová generace. Jsou to jednotlivci, kteří pečují jak o své stárnoucí rodiče, tak o své děti. Vzhledem k tomu, že rodiče žijí déle a děti potřebují podporu po delší dobu (zejména s rostoucím povědomím o duševním zdraví), se nároky na pečovatele mohou zdát nekonečné. A protože tyto povinnosti tak často spadají na ženy, existuje tichý tlak na to, aby to právě ony všechno bezchybně zvládly, aby se o ně staraly, řídily a držely rodinu pohromadě, aniž by se to „kdy a kde projevilo“.

Za zavřenými dveřmi se však mnoho pečovatelů tiše rozpadá. Hranice jsou základem udržitelné péče. Jejich stanovení však může být neuvěřitelně obtížné, zvláště když je spojena vina. Klienti se často obávají, že když řeknou rodiči ne nebo si vezmou volno od pomoci svému dospívajícímu dítěti, znamená to, že selhávají. Být součástí „sendvičové generace“ a být „sendvičem“ pečovatelů není stav, který rychle končí. Klienti, se kterými se v této životní fázi setkávám, často sdílejí pocity viny, zášti a vyhoření. Pečující osoby z generace mileniálů obvykle zvládají práci na plný úvazek a zároveň pečují o rodiče a děti. Cítí se provinile, že chtějí být sami, nebo se bojí dalšího telefonátu od rodičů. Zášť cítí vůči sourozencům, kteří jim nepomáhají, nebo partnerům, kteří plně nechápou, jakou zátěž nesou. A jsou vyčerpaní. Únava až do morku kostí. Únava, kterou spánek nedokáže vyléčit.

Mohlo by se vám líbit

“Tchyně absolutně nerespektuje naše soukromí. Potřebuji nastavit hranice, ale nevím jak,” neví si rady Renata. Tchyně jí šmejdí po bytě i v kabelce

A vy si musíte, paní Simono, tyto hranice sama stanovit. Děláte to dobře, že jste se manželovi vzepřela. Ve skutečnosti totiž existuje silná souvislost mezi péčí o druhé a nárůstem psychické zátěže, zejména u vyšších stupňů deprese a úzkosti. Z klinického hlediska vidím dopady tohoto stresu projevovat se různými způsoby. Klienti v pečovatelské situaci mohou trpět chronickou úzkostí a příznaky deprese. Stejně tak mohou mít problémy ve vztazích a zdravotní potíže kvůli zanedbávání svého vlastního zdraví. Není neobvyklé, že někdo přijde s fyzickými potížemi, které jsou ve skutečnosti způsobeny stresem: bolesti hlavy, únava, nespavost a zažívací potíže. Hranice nejsou zdi – jsou to mosty, které pomáhají udržovat zdravé vztahy. Můžete někoho hluboce milovat a přesto říct: „Teď to nemůžu udělat.“ Součástí práce je pomoci pečovatelům uvědomit si, že vyhoření neovlivňuje jen je, ale také všechny, o které pečují. Vyčerpaný pečovatel nemůže být plně k dispozici nikomu.

Jak se má paní Simona zachovat? Má trvat na svém a neskákat tak, jak její manžel píská? Nebo ho má poslechnout a prosadit vlastní potřeby? Co byste dělali vy? Přečtěte si také příběh paní Ivety, která zjistila, že si její manžel píše s cizími ženami.

Galerie: Simona (56): Manžel mě nutí, abych odešla do předčasného důchodu a starala se o jeho matku. Já ale ještě nechci skončit.

3 fotky 4 fotky