“Nemoc změnila mou maminku a já ji absolutně nepoznávám,” je na pokraji sil Gabriela

Gabriela (53) měla s maminkou vždy velmi blízký vztah. Když se u ní začaly objevovat první známky demence, bylo pro ni samozřejmé, že si ji vezme k sobě domů. Jenže nemoc postupně změnila její maminku natolik, že se společné soužití stalo pro Gabrielu téměř neúnosné.

Nemoc změnila mou maminku a já ji absolutně nepoznávám

Moje maminka byla vždycky klidná, slušná a laskavá žena. Nikdy by nikoho neurazila, natož aby použila sprosté slovo. O to větší šok pro mě byl, když se začala měnit. Nejdřív to byly drobnosti. Zapomínala, kam položila věci, několikrát se mě během jedné hodiny ptala na totéž. Přisuzovala jsem to stáří. Jenže pak začala být zmatená, podrážděná a někdy i agresivní. Pamatuju si jeden den, kdy jsem přišla z práce a našla ji stát u dveří s mojí kabelkou v ruce. Křičela na mě, ať okamžitě vypadnu z jejího bytu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsme u mě doma a že tu bydlí se mnou. Jenže ona se rozčílila ještě víc, začala nadávat a tvrdila, že jsem zlodějka, která ji chce ukrást věci. Jednou jsem ji našla, jak vyhazuje věci z kuchyňských skříněk na zem. Talíře, hrnky, všechno létalo po podlaze. Byla přesvědčená, že jí někdo do jídla dává jed. Když jsem se jí snažila uklidnit, začala mi sprostě nadávat. Ta slova bych od své maminky nikdy nečekala.

Psychoterapeutka a koučka Ing. Dagmar Pechová

Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz. 

Pomoc hledejte na terapie.cz

Křičela na mě, ať okamžitě vypadnu z jejího bytu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsme u mě doma a že tu bydlí se mnou. Jenže ona se rozčílila ještě víc, začala nadávat a tvrdila, že jsem zlodějka, která ji chce ukrást věci. Jednou jsem ji našla, jak vyhazuje věci z kuchyňských skříněk na zem. Talíře, hrnky, všechno létalo po podlaze. Byla přesvědčená, že jí někdo do jídla dává jed. Když jsem se jí snažila uklidnit, začala mi sprostě nadávat. Ta slova bych od své maminky nikdy nečekala.

Mohlo by se vám líbit

“Mám milence a necítím vinu ani se nestydím, manžel už je roky k ničemu,” chce být šťastná Marie

Mění se mi před očima

Někdy mě budí uprostřed noci. Stojí u mé postele a křičí, že jsem jí ukradla peníze nebo že jsem cizí člověk, který se jí vloupal do bytu. Musím ji dlouho uklidňovat, než se vrátí zpátky do postele. Nejhorší je, že občas vidím na okamžik tu starou maminku. Usměje se na mě, pohladí mě po ruce a zeptá se, jestli nejsem unavená. A já mám slzy v očích, protože vím, že za pár minut ten okamžik zase zmizí. Vzala jsem si ji k sobě domů, protože jsem nechtěla, aby byla sama. Chtěla jsem se o ni postarat tak, jak se ona starala celý život o mě. Jenže někdy mám pocit, že to nezvládám. Moje milovaná maminka je pryč a místo ní tu žije někdo, koho skoro nepoznávám. Nechci ji opustit, ale zároveň mám jen jedno zdraví a jeden život. A začínám mít strach, že o něj v téhle péči pomalu přicházím.

Vyjádření psychoterapeutky Dagmar Pechové

Gabrielo, to, co prožíváte, je nesmírně těžké. Ztrácet maminku, která je fyzicky s vámi, ale psychicky se vám postupně vzdaluje, patří k nejnáročnějším situacím, jaké život přináší. Podle toho, co popisujete, to opravdu odpovídá některému typu demence, nejčastěji Alzheimerově nemoci. Ta nezasahuje jen paměť, ale i chování, vnímání reality a emoce. Proto se může stát, že člověk, kterého jste znala jako klidného a laskavého, najednou reaguje podrážděně, zmateně nebo i útočně. Není to změna povahy, ale důsledek nemoci, která jí postupně mění svět. Je pochopitelné, že vás to vyčerpává a že se objevují i výčitky. Spousta lidí v podobné situaci má pocit, že by měli zvládat víc. Jenže to, co popisujete, je dlouhodobá a náročná zátěž. Noční buzení, obviňování, napětí i neustálá pohotovost se postupně podepisují na silách. Když máte pocit, že jste na hraně, není to nic neobvyklého. Spíš to ukazuje, že jedete dlouho bez opory a bez možnosti si opravdu odpočinout. Možná už sama vidíte, že vysvětlování často nikam nevede. Když je vaše maminka přesvědčená, že jste cizí nebo že jí někdo ubližuje, pro ni je to v tu chvíli skutečné. V takových chvílích většinou víc pomůže klidný hlas, jednoduché věty a snaha ji uklidnit než snaha ji přesvědčit. Někdy stačí změnit téma, odvést pozornost, nabídnout něco známého a bezpečného. Nejde o to mít pravdu, ale o to, aby se cítila klidněji.

Mohlo by se vám líbit

„Po smrti manžela se maminka uzavřela do sebe. Zachránil ji až pejsek z útulku,“ píše Patricie

Jak má paní Gabriela dál postupovat a co má dělat s maminkou, která bojuje s nemocí? Jak to celé dopadne, aniž by to paní Gabrielu semlelo? Přečtěte si také příběh paní Emílie, která bojuje s tím, že její dcera se o ní nechce starat.

Jenže to, co popisujete, je dlouhodobá a náročná zátěž. Noční buzení, obviňování, napětí i neustálá pohotovost se postupně podepisují na silách. Když máte pocit, že jste na hraně, není to nic neobvyklého. Spíš to ukazuje, že jedete dlouho bez opory a bez možnosti si opravdu odpočinout. Možná už sama vidíte, že vysvětlování často nikam nevede. Když je vaše maminka přesvědčená, že jste cizí nebo že jí někdo ubližuje, pro ni je to v tu chvíli skutečné. V takových chvílích většinou víc pomůže klidný hlas, jednoduché věty a snaha ji uklidnit než snaha ji přesvědčit. Někdy stačí změnit téma, odvést pozornost, nabídnout něco známého a bezpečného. Nejde o to mít pravdu, ale o to, aby se cítila klidněji.

Mohlo by se vám líbit

“Máma zapomíná a trpí demencí, ale nechce brát prášky,” neví si rady paní Nora. Její maminka tvrdí, že je zdravá a nic nepotřebuje

Určitě má smysl řešit i odbornou stránku. Přesnou diagnózu nelze stanovit doma, je potřeba vyšetření. Začít můžete u praktického lékaře, který vás odešle ke specialistovi, nejčastěji neurologovi nebo geriatrovi. Následují testy paměti, krevní odběry a často i vyšetření mozku. Smyslem je potvrdit, o jaký typ demence jde, a zároveň vyloučit jiné příčiny, které mohou vypadat podobně. Současná medicína zatím neumí demenci vyléčit ani zastavit. Existují ale léky, které u části lidí dokážou zpomalit zhoršování paměti a myšlení a na nějakou dobu udržet lepší fungování v běžném životě. U výrazného neklidu nebo agrese se někdy přidává i další medikace, vždy ale opatrně a pod kontrolou lékaře.

Vedle léků hraje velkou roli i každodenní režim. Pomáhá, když má den svůj řád, věci mají své místo a prostředí je co nejvíc klidné a přehledné. V péči se osvědčuje mluvit jednoduše, krátkými větami a nevracet se k opravování toho, co nedává smysl. Často víc pomůže uklidnit a odvést pozornost jinam než trvat na tom, jak věci doopravdy jsou. A stejně důležité jako péče o maminku je myslet i na sebe. Péče o člověka s demencí se nedá dlouhodobě zvládat bez podpory. Zkuste zjistit, jaké máte možnosti odlehčovacích služeb, terénní péče nebo denních stacionářů. Může to být cesta, jak péči udržet, aniž by vás úplně vyčerpala. Máte právo chránit svoje zdraví a síly. Bez toho by to dlouhodobě nešlo.