“Moje máma trpí demencí, ale když jí zazpívám naši starou písničku, zase mě pozná,” je dojatá Šárka

Paní Šárka (47) řeší u maminky stařeckou demenci. Chvíli zde dokonce hrozilo, že půjde o Alzheimera, ale ten se nakonec nepotvrdil. I. když ono je obojí hrozné. Je to nepříjemné a závažné onemocnění, které se projevuje různě. Maminka paní Šárky nepoznává pomalu lidi kolem sebe, zapomíná, co je za den a podobně, takže podobné příznaky. Když žila ještě sama, schovávala peníze, šperky. Jednou se stalo, že nechala puštěný plyn, a to bylo konečné varování, že je potřeba být neustále pod dohledem. Paní Šárka našla místo v domově s pečovatelskou službou. Pravidelně svou maminku navštěvuje. Když se stává, že nepoznává nikoho kolem sebe, začne paní Šárka zpívat písničku.

Když jí zazpívám naši starou písničku, zase mě pozná

Když jsem ji poprvé odvezla do domova s pečovatelskou službou, měla jsem pocit, že jí tím beru svobodu. Že jí beru kus důstojnosti. Ale sama už to nezvládala. Zapomínala jíst, pít, nechávala zapnutý sporák, ztrácela se po cestě z obchodu. Bylo to těžké rozhodnutí — pro ni i pro mě. Teď za maminkou chodím obden. Někdy mě pozná, někdy ne. Občas mi řekne „paní“, jindy se mě zeptá, kde mám tatínka, jako bych byla zase malá. Dřív jsem po každé takové návštěvě brečela. Vidět to, že maminka se mění, je šílené.

Moje maminka, ta silná a moudrá žena. Vždycky pro mě měla pochopení, slova útěchy i objetí. Maminka, která se usmála vždycky, když mě viděla. Pamatovala si recepty, historky z mládí i to, kdo rozbil sousedům okno, i když to na sebe tehdy vzala sestřenice. Je šílené, že maminku vidím v posteli nebo v křesle, když v paměti pátrá, kdo jsem. Dnes už to beru jinak. Vím, že za tím vším zmatkem a tichým pohledem je pořád ona. Moje máma. Hledala jsem, jak mamince pomoci vrátit paměť nebo jak zajistit, aby poznala alespoň mě. Nic světoborného jsem neobjevila. Ale jedna věc mě díky hledání napadla.

Naše písnička

A pak je tu naše písnička. Máš má ovečko dávno spát. Kvůli kudrnatým vlasům mi maminka říkala ovečko a zpívala mi tuhle písničku. Když jsem šla spát, když jsem byla nemocná, smutná. Když ji teď začnu zpívat, něco se v ní změní. Oči se jí rozzáří, koutky rtů se pohnou, občas se přidá a snaží se zpívat se mnou. A když skončíme, usměje se a řekne: „Moje milá Šárinko.“ Ta chvíle pro mě znamená všechno. Protože v ní se potká minulost s přítomností.

Na pár minut je tu zase moje maminka, jakou jsem ji znala. Veselá, vřelá, plná života. Když odcházím z návštěvy, vždycky se ještě otočím. Sedí u okna, dívá se ven a tiše si brouká naši písničku. V tu chvíli vím, že nejsem zapomenutá. Že mě pořád někde uvnitř nosí. A tak zpívám. Pro ni, pro sebe, pro všechno, co zůstalo. Protože i když už si nepamatuje svět kolem, naše písnička nás pořád spojuje.

Na smutnou situaci paní Šárky reaguje poradkyně Martina Konečná

Jak kdysi napsal Hans Christian Andersen: „Kde selhávají slova, promlouvá hudba.“ V pozdějších stádiích Alzheimerovy choroby a dalších typů demence se pacienti mohou stát neschopnými verbální komunikace, což může mít negativní dopad na jejich vztahy s rodinou, přáteli a pečovateli. Hudební vzpomínky přetrvávají dlouho poté, co jiné typy vzpomínek zaniknou v důsledku demence. Je to proto, že části mozku zodpovědné za hudební vzpomínky jsou v průběhu onemocnění postiženy mnohem později než části mozku zodpovědné za vzpomínky na události, informace a dokonce i jazyk. Je skvělé, že dokážete maminku takhle vrátit do okamžiku tady a teď. Je skvělé, že za ní denně chodíte a nenecháte ji samotnou, i když mnohdy neví, co se děje ani kdo jste. Maminku máte jen jednu a právě těmito momenty zůstáváte blízké jedna druhé. Buďte na sebe pyšná, zvládáte to skvěle. To, že jste si našli takové pojítko přes písničku, je výborné. Přeji vám i vaší mamince hodně štěstí.

Paní Šárka prožívá nepříjemné období, kdy vidí svou maminku, která ztrácí vzpomínky a paměť. Jak se má s touto situací vyrovnat? Co dělat? Přečtěte si také příběh paní Markéty, která má pocit, že jí její dcera svým životem zahanbuje.