Smutek je někdy velkým a nepříjemným společníkem, který toho umí mnoho znepříjemnit a někdy vás zcela pohltí. Navíc vyrovnat se například se smrtí dlouholetého partnera je velmi těžké. Je důležité si dát čas, projít si celým procesem truchlení a nikam nespěchat. Když však člověk dostane do života nový impuls, může se vše obrátit a změnit.
Paní Patricie (43) řešila před pár lety maminku a její velký smutek. Zemřel její druhý manžel, nevlastní táta, který jí byl oporou. Bylo to i pro ni těžké, ale musela žít dál. Maminka však odmítala žít, byla pořád zavřená doma. Ale pak najednou se objevil nápad, který vše změnil. Manžel paní Patricie vymyslel pejska. Bude se mít o koho starat. Maminka tak dostala do života nový impuls a smysl. Úplně se proměnila a díky tomu má opět radost ze života. Přečtěte si Patriciin příběh, respektive příběh její maminky.
Po smrti manžela se maminka uzavřela do sebe
Před třemi lety mi zemřel nevlastní tatínek, druhý manžel mojí maminky. Žili spolu třicet let, měli krásný vztah. I já k němu měla blízko, žili jsme spolu, prošel s námi mou pubertu a neutekl, zasloužil metál. Když odešel, byl to šok. Ale nejvíce to zasáhlo moji maminku. Maminka přestala žít. První týdny po pohřbu jsme to brali jako přirozené truchlení. Jenže čas plynul a maminka se uzavírala čím dál víc. Přestala chodit ven, nechtěla ani na nákup, ani do divadla, kam dříve ráda chodila. Na všechno měla výmluvu: „Stejně je venku zima“, „Nemá to smysl“.
Seděla doma sama a já se o ni začala vážně bát. Jednoho večera přišel můj manžel s myšlenkou, že bychom jí pořídili pejska. Prý jí to vrátí radost a přiměje vyjít ven. Maminka o tom ale nechtěla ani slyšet – prý je to starost navíc. My jsme ji neposlechli. Jeli jsme do útulku a vybrali krásného hnědého voříška. Jmenoval se Olda. Měl velké smutné oči, protože i on ztratil svého páníčka. Bylo mu sedm let. Když jsme s ním přijeli, přinesli mu pelíšek, granule a vodítko, maminka se rozzlobila. „Já psa nechci!“ rozčilovala se. Bylo mi trapně, bála jsem se, že jsme udělali chybu. Jenže uběhly dva týdny a všechno bylo jinak.
Nový smysl života
Najednou jsem viděla, jak se maminka probouzí. Začala s Oldou chodit na procházky, každý den. Povídala si s lidmi v parku, měla důvod vstát, jít ven. Musela jít, jinak to prostě nešlo. Když si četla v křesle, Olda ležel u ní a věrně ji hlídal. Dokonce mu začala sama vařit, játra, maso, rýži. Všechno konzultovala s paní veterinářkou, kterou si našla podle recenzí nových známých z parku. Bylo vidět, že jí zase záleží na něčem, co jí dává radost.
Dnes je Oldovi deset let. Je lehce šedivý, ale víc než šťastný. A moje maminka? Je jako vyměněná. Má zase jiskru v očích, těší se na další den. Nyní plánuje, jaký obleček mu uplete, protože začne být zima a Olda by mohl nachladnout, což ona nechce. Možná je to vtipné, ale já vím, že jsme jí tehdy zachránili život.
Doporučujeme
reklama
Nejlepší komentář na situaci paní Patricie má Psychology Today
Terapie s asistencí zvířat může pozitivně ovlivnit kvalitu života starších lidí. To je obzvláště důležité pro ty, kteří žijí sami nebo v zařízeních dlouhodobé péče. Ať už se jedná o procházky se psem po bloku, hraní (např. držení psa nebo kočky na vodítku), krmení a kartáčování, nebo mazlení, interakce se zvířaty podporují větší pohyblivost a reflexy a snižují pomalost. Terapie s asistencí zvířat může podpořit duševní bystrost a dovednosti v řešení problémů, jako je například naučení psa novému triku nebo novému aktu poslušnosti. Jednoduché interakce se zvířaty mohou často vykouzlit úsměv na tváři staršího člověka.
Paní Patricie udělala něco, co bylo celkem riskantní - kdoví, jak by to dopadlo, kdyby maminka odmítala nového člena svého bytu. Myslíte, že udělala správně, že se nezeptala a rovnou pejska pořídila?
