“Dělí nás dvacet let, můj manžel už chce klid, já chci ještě žít,” neví si rady Julie. Odpovídá terapeutka Dagmar Pechová

Paní Julie (43) žije se svým manželem už osmnáct let. Když se poznali, dvacetiletý rozdíl mezi nimi nevnímala jako překážku. Dnes má ale pocit, že stojí na jiném místě než muž, kterého si kdysi vybrala.

Dělí nás dvacet let, můj manžel už chce klid, já chci ještě žít

Když jsem se do něj zamilovala, bylo mi pětadvacet a svět mi ležel u nohou. On byl zralý, klidný, jistý sám sebou. Přitahovalo mě to. Vedle něj jsem si připadala v absolutním bezpečí. Dvacet let rozdílu? Smála jsem se tomu. Láska přece žádné věkové hranice nezná, to jsem říkala všem, kteří mi říkali, že jsme od sebe věkově moc daleko. A dlouho to opravdu fungovalo. Cestovali jsme, chodili do společnosti, smáli se. Jenže teď je mi třiačtyřicet a najednou si začínám všímat věcí, které jsem dřív neviděla.

Mohlo by se vám líbit

"Dělilo nás rovných 40 let, přesto to byla největší láska mého života. Když Josef zemřel, odešel kus mého srdce," smutní Jana

On je unavenější. Častěji ho něco bolí. Večer si raději sedne k televizi, než aby šel ven. Mluví o svém důchodu, o klidu, o tom, že už si chce hlavně odpočinout a nic moc neřešit. A já? Já mám pocit, že teprve teď začínám znovu dýchat. Chci cestovat, poznávat, smát se do noci. Nechci plánovat, kdy půjdeme spát, protože je „už pozdě“. Vnímám, že to, co říkali kdysi, je asi pravda.

Máme různé názory

Nejde o to, že by se o sebe nestaral nebo že by mě neměl rád. Pořád je laskavý. Jen jsme jako dva vlaky na jiné koleji. Když mu navrhnu víkendový výlet, slyším: „Necháme to na jindy.“ Když mluvím o cestě do daleké země, odpoví, že je to zbytečné utrácení a že si raději šetří síly. A mě přepadá zvláštní strach. Jestli zůstanu, budu za pár let sedět vedle něj na gauči a čekat, až uběhne další den? Budu si jednou vyčítat, že jsem svůj život zpomalila příliš brzy? Miluji ho, ale bojím se, že začínám být víc jeho pečovatelkou než partnerkou. Vyzvedávám léky, kontroluji tlak a chodím spát v devět, protože on už chce spát. Připadám si hrozně, že to vůbec vyslovuji, jako bych byla sobecká. Jenže já nechci jen přežívat. Chci žít. Má smysl snažit se hledat společné tempo, nebo je někdy lepší přiznat, že jsme se každý vydali jiným směrem? Nemám právo ještě dál žít a užít si svého života?

Mohlo by se vám líbit

“Manžel se zbláznil a chová se jako zastydlý puberťák,” stydí se Jana

Vyjádření psychoterapeutky Dagmar Pechové

Julie, vztahy s větším věkovým rozdílem mají často velmi silný začátek. Mladší partnerka v nich může nacházet oporu, stabilitu a pocit bezpečí, starší partner zase energii, svěžest a chuť do života. Dlouhou dobu to může fungovat velmi přirozeně, protože oba z toho spojení něco důležitého získávají. Až čas někdy ukáže to, co na začátku není tolik vidět. Každý z partnerů se nachází v jiné životní fázi a postupně začínají vystupovat do popředí rozdílné potřeby. Ve třiačtyřiceti letech je úplně přirozené cítit chuť objevovat, cestovat, mít kolem sebe lidi a nové podněty. Mnoho žen v tomto období zažívá zvláštní druh probuzení.

Děti bývají větší, profesní život je stabilnější a najednou se znovu objeví otázka, co všechno ještě člověk chce zažít. Vedle partnera, který už přemýšlí spíše o klidu a zpomalení, může tento rozdíl působit velmi silně. Neznamená to, že by jeden z vás dělal něco špatně. Jen se vaše životní tempo začíná rozcházet. Je také pochopitelné, že se ve vás objevují rozpaky a výčitky. Mnoho lidí se v podobné situaci bojí přiznat, že jim něco chybí, protože mají pocit, že by tím zpochybnili lásku nebo loajalitu. Touha žít aktivně, cestovat nebo se smát do noci, ale není sobectví. Patří k přirozeným potřebám člověka stejně jako potřeba klidu a bezpečí.

Mohlo by se vám líbit

“Asi mám krizi středního věku, ale potřebuju pauzu od všeho.” Bára neví, co dál. Odpovídá psycholog Pavel Pařízek

Důležité je zkusit otevřeně mluvit o tom, co každý z vás v této životní fázi potřebuje. Ne ve formě výčitek, ale spíš sdílení. Vztahy s věkovým rozdílem někdy dobře fungují právě tehdy, když si partneři dovolí mít i část života oddělenou. Někdo rád zůstane doma, druhý vyrazí s přáteli nebo na cestu. Blízkost pak nestojí na tom, že všechno děláte společně, ale na tom, že se dokážete navzájem respektovat. Zároveň je dobré vnímat, jak se ve vztahu cítíte dlouhodobě. Pokud byste měla stále silnější pocit, že se z partnerky stává spíš pečující osoba a vaše vlastní životní energie se zmenšuje, je důležité tuto skutečnost nepřehlížet. Podobné situace bývají citlivé pro oba. Proto může být velmi užitečné vyhledat párovou terapii.

Terapeut pomáhá vytvořit prostor, kde se dá mluvit o obavách, o budoucnosti i o tom, jak by mohl vztah fungovat dál, aby v něm nebyl jeden z partnerů dlouhodobě potlačený. Máte plné právo chtít život, který je pro vás živý a smysluplný. Zároveň stojí za to dát vztahu šanci najít novou podobu, která by respektovala potřeby vás obou. Někdy se ukáže, že společná cesta může pokračovat jinak než dřív. A někdy člověk zjistí, že k sobě měli partneři blízko v určité etapě života a další kapitola už bude vypadat jinak. V každém případě je důležité, abyste se při rozhodování neopírala jen o pocit viny, ale také o to, co opravdu potřebujete, abyste měla pocit, že svůj život skutečně žijete.

Psychoterapeutka a koučka Ing. Dagmar Pechová

Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz. 

Pomoc hledejte na terapie.cz

Jak má paní Julie celou situaci vyřešit? Má pocit, že se doma zahrabává a její život jí utíká. Její manžel už se těší na důchod, ona chce žít. Jak tohle celé rozseknout? Přečtěte si také příběh paní Aleny, která se bojí o umírající babičku, kterou se snaží její matka zmanipulovat.