"Kamarádka si našla mladšího partnera a vykašlala se na své dítě," vypráví Iveta

Jenže časem přicházejí situace, které prověří i ty nejpevnější vztahy. Láska, rodičovství, osobní ambice i touha po novém začátku dokážou zamíchat kartami víc, než bychom si kdy dokázali představit. A někdy se stane, že člověk, kterého jsme považovali za svou spřízněnou duši, se nám najednou začne vzdalovat.

Kamarádka si našla mladšího partnera

Příběh Ivety je jedním z těch, které se neposlouchají snadno. Vypráví o kamarádství, které trvalo skoro celý život, a o ženě, která se podle ní změnila k nepoznání. Nejvíc ji ale bolí fakt, že v tom všem zůstalo malé dítě, které si nic z toho nevybralo. S Markétou jsme se poznaly na střední škole. Seděly jsme spolu v lavici, sdílely první lásky, zklamání i sny o budoucnosti. Byla veselá, energická a vždycky plná plánů. Když otěhotněla, byla jsem u toho, držela ji za ruku a podporovala ji. Věřila jsem, že z ní bude skvělá máma, protože děti měla ráda a dokázala se pro druhé obětovat.

První roky to tak opravdu vypadalo. O syna se starala, chodila s ním na hřiště, řešila školku, kroužky, všechno kolem. I když její vztah s otcem dítěte nevyšel, zvládala to. Samozřejmě si občas postěžovala, že je unavená a že má pocit, že jí život protéká mezi prsty. Přesto jsem nikdy neměla pocit, že by svého kluka nemilovala.

Řešila jen sebe

Zlom nastal ve chvíli, kdy si našla o patnáct let mladšího přítele. Najednou jako by někdo otočil vypínačem. Začala řešit hlavně sebe, svůj vzhled, večírky, cestování. Syn pro ni postupně přestal být středem vesmíru. Nejprve ho začala častěji nechávat u babičky, pak u bývalého partnera. Tvrdila, že si potřebuje odpočinout, že má právo na vlastní život.

Tomu jsem ještě rozuměla. Každý si občas potřebuje vydechnout. Jenže pak přišlo něco, co jsem nečekala. Markéta mi jednoho dne oznámila, že se s přítelem stěhuje do jiného města a že syn zůstane u její matky. Prý je to jen dočasné. Dočasné se ale postupně změnilo v trvalé. Za synem jezdila čím dál méně, telefonáty byly kratší, zájem vlažnější. Když jsem se jí snažila naznačit, že by se měla víc zapojit, obvinila mě, že ji soudím.

Kdy se vrátí maminka?

Nejhorší bylo sledovat, jak se její syn ptá, kdy se maminka vrátí. Nikdy jsem nevěděla, co mu říct. Cítila jsem bezmoc a vztek. Nedokázala jsem pochopit, jak může žena kvůli novému vztahu odsunout vlastní dítě na druhou kolej. Markéta tvrdí, že je konečně šťastná a že spokojená máma je lepší než nešťastná máma doma. Jenže podle mě štěstí nemůže vzniknout na úkor opuštěného dítěte. „Pokud někdo přihlíží, jak se rodič nestará o své dítě, většinou to vede k tomu, že se přátelství rozpadne. Takoví lidí, mající odlišný názor na to, jak by rodičovství mělo vypadat, si nakonec přestanou mít co říct. Jedna strana nedokáže mlčet, a druhá jen stěží snese pravdivou kritiku. Je to pochopitelné. Jednou jste rodič a je potřeba se tak i chovat. Pokud svému dítěti nejste oporou, můžete mu způsobit celoživotní trauma, které se bude propisovat do všech jeho vztahů,“ uvedla psychoterapeutka Iskra Fileva.

Přátelství to neuneslo

Naše přátelství se postupně rozpadlo. Už jsme si neměly co říct. Já nedokázala mlčet a ona nedokázala snést kritiku. Dnes spolu téměř nemluvíme. Mrzí mě to, ale víc mě mrzí osud jejího syna. Když ho občas vidím, snažím se mu být alespoň malou oporou. Nejsem jeho máma, ale nechci, aby měl pocit, že na něj všichni zapomněli. Tenhle příběh mě naučil jednu věc. Ne každý člověk, kterého milujeme jako přítele, zůstane stejný po celý život. A ne každé rozhodnutí, které někdo udělá pro své štěstí, je správné. Některé volby totiž zanechávají jizvy, které se hojí jen velmi pomalu.

“Moje matka volá jen tehdy, když něco potřebuje, jinak ji nezajímám,” je zklamaná Theodora