"Odkopl mě jako kus hadru. Myslela jsem, že už se z toho dna nezvednu," svěřila se nám paní Radana

Říká se „způsob, jakým odejdou, ti hodně napoví,“ a Radana o tom ví své. Petr, její několikaměsíční známost, totiž odešel stejně rychle, jako se jí do života vloudil. Na začátku bylo vše zalité sluncem, na obloze nebyl jeden jediný mráček. Co ale na samém počátku vypadalo jako dokonalá idyla, se velice rychle změnilo v drama, ve kterém si Radana zahrála hlavní roli.

Odkopl mě jako kus hadru

Dnes už vím, že podobné příběhy nezažívám jen já. Vidím kolem sebe ženy, které se trápí, ptají se, co udělaly špatně, a obviňují samy sebe. Jenže tehdy jsem to neviděla. Měla jsem pocit, že můj svět se rozpadl a že mě nikdo nikdy nemiloval míň než muž, kterému jsem dala všechno. Dnes dokážu mluvit nahlas, ale tehdy jsem se týdny nedokázala ani nadechnout bez toho, aby mě nepřepadl pocit selhání. Můj příběh začíná docela obyčejně.

Poznali jsme se přes kamarády, rychle jsme si padli do oka. On byl ten typ muže, který vám připadá jako někdo, kdo vás konečně vidí, kdo vnímá každé vaše slovo, vaše pocity. Kdo vás chápe. Kdo říká přesně ta slova, která jste toužila slyšet už roky. A já, hloupá, jsem mu uvěřila každé z nich.

Rychlý konec

Jenže jak rychle to začalo, tak rychle se to začalo i bortit. Najednou měl málo času. Najednou byly důležitější jiné věci. Začal zapomínat na domluvy, začal mě od sebe odhánět a já nechápala proč. Přesvědčovala jsem sama sebe, že jde jen o období, které se překlene. Že se to spraví. Že jsem možná jen moc citlivá. Člověk si tak strašně přeje, aby to fungovalo, že přestane vidět realitu. A já ji neviděla vůbec nic.

Pak přišla ta věta, kterou nemusím říkat nahlas. Odkopl mě jako kus hadru. Doslova. Jedno odpoledne, po týdnech mlčení, mi oznámil, že už nechce pokračovat. Bez vysvětlení. Bez citu. Bez jediné známky toho muže, kterého jsem si zamilovala. Byla jsem tak otřesená, že jsem se zmohla jen na tiché dobře. A pak jsem se sesypala. Nikdy jsem si nepřipadala menší, zbytečnější a méně hodnotná než v té chvíli.

Nemohla jsem fungovat

První týdny byly hrozné. Nemohla jsem spát, jíst, fungovat. Lidé mi říkali, že to přejde, ale já měla pocit, že jsem se zhroutila do černé díry. Nechápala jsem, proč to bolelo tak moc. Dnes už vím, že mě nebolel rozchod. Bolelo mě to, že jsem sama sebe nechala přesvědčit, že nejsem dost. Že moje hodnota stojí na tom, jestli si mě někdo vybere. A pak se stalo něco zvláštního.

Dno mě nakonec donutilo zvednout se. „Když je někdo úplně vyčerpaný, může se stát, že mu dojde, že níž už padnout nemůže. Že jediné, co zbývá, je postavit se zpátky na vlastní nohy a začít se drát opět nahoru. Začne chodit ven, psát si deník, víc se o sebe starat. Obklopí se lidmi, kteří ho mají rádi, i když si v tu chvíli vlastně vůbec milovaný nepřijde. Každý den dělá pomalé, mravenčí kroky, které ho posouvají dál na jeho cestě,“ uvedla Dionne Eleanor, mentorka pro vztahy a posílení sebevědomí.

Dnes cítím vděčnost

Dnes se s odstupem na celou tu věc dívám jinak. I když to bylo velice náročné, cítím zvláštní vděčnost. Ne k němu, ale k sobě. Za to, že jsem to ustála. Za to, že jsem si z toho vzala vše, co jsem mohla. Už nikdy nedovolím, aby mě někdo takhle srazil. Už nikdy nebudu žít pro někoho, kdo pro mě nehne ani prstem. A pokud jste tam, kde jsem byla já, vězte jedno. Dá se z toho zvednout. A často právě to dno otevře dveře k novému životu. Já jsem to dokázala. A vy to dokážete taky.

“Zrovna když mi bylo nejhůř, našla jsem lásku. V nemocnici,” vypráví Valentýna