44 Kč
Rozchody jsou schopné rozbourat vše, na čem jsme pečlivě pracovali. V jeden okamžik máme pocit, že vše je zalité sluncem, abychom o pár dní později nestačili sahat po kapesnících v důsledku enormního pláče. Když se člověk, se kterým jsme sdíleli dny i noci, rozhodne odejít, je těžké uvěřit, že to jednou bude dobře, že svět kolem nás bude opět v pořádku. V první chvíli vidíme jen bolest, zradu a zklamání. Jenže čas má zázračnou moc ukázat nám věci v jiném světle. Se svým příběhem se nám svěřila Tereza (39).
Některé vztahy se rozpadají pomalu a tiše, jiné zaniknou za pomoci jediné věty. Někdy to nejsme my, kdo řekne dost. Jindy to udělá ten druhý a my se musíme vypořádat se skutečností, kterou jsme si odmítali představit i v těch nejděsivějších snech. Když vás ale partner opustí kvůli jiné ženě, patří mezi nejbolestivější momenty vůbec, protože to nemile zasáhne naši sebehodnotu. Ptáme se sami sebe, proč nebylo dost to, co nabízíme. Vinu často hledáme na špatném místě.
Jak ale ubíhají týdny, něco se začne měnit. Zjistíme, že svět se nezastavil a že i náš život má tvar, který si můžeme znovu vytvarovat. Rozchod, který vypadal jako konec, se může stát novým začátkem. Ne proto, že bychom o něj stáli, ale protože nás donutil zastavit se a zamyslet nad tím, jestli jsme ve vztahu vlastně byly šťastné. A velmi často zjistíme, že nebyly. Když mě opustil kvůli jiné, myslela jsem si, že se mi zhroutil život. Člověk, o kterého jsem se opírala, najednou zmizel. Trvalo mi dlouho přijmout, že odešel ne proto, že já jsem byla málo, ale protože on nebyl připravený být partnerem, jakého jsem potřebovala. A najednou mi začalo docházet, že jeho odchod nebyl trestem. Byl to dar, i když zabalený v bolesti. Dar, který mě přiměl změnit směr.
Zpětně vidím, kolik kompromisů jsem dělala. Jak jsem tiše ustupovala z věcí, které pro mě byly důležité. Jak jsem se snažila přizpůsobit jeho náladám, jeho času, jeho očekáváním. Láska není o tom, aby jeden člověk tiše mizel a druhý žil naplno. Láska stojí na rovnováze. A tu jsme my dva nikdy neměli. Jeho odchod byl tak vlastně jediný způsob, jak mě dostat ze vztahu, který mě pomalu vysával. Teprve když jsem byla sama, přišlo skutečné uvědomění. Začala jsem znovu dělat věci, které jsem milovala, a kterým jsem dřív nedávala prostor. Vrátila jsem se ke svým přátelům, k práci, ke svým rituálům. Najednou jsem měla čas dýchat. Měla jsem čas růst. Měla jsem čas zjistit, kdo vlastně jsem. A zjistila jsem, že jsem mnohem silnější, než jsem si myslela. Že dokážu stát sama na vlastních nohou. A že nepotřebuji partnera, který by mě brzdil.
Je zvláštní, jak se bolest může stát bránou ke svobodě. Některé dny jsem mu v duchu děkovala za to, že měl odvahu odejít. Já bych ji možná nenašla ještě roky. Jeho odchod mě naučil vážit si sama sebe a neslevovat ze svých potřeb. Ukázal mi, že nejdůležitější vztah v mém životě je ten, který mám sama se sebou. A když ten funguje, všechno ostatní si ke mně cestu najde. Dnes už vím, že to nebyl konec. Byl to začátek cesty, po které bych se sama nevydala. A tak ano, opustil mě kvůli jiné. A přesto to bylo to nejlepší, co pro mě mohl udělat. „Když nás někdo opustí, jen stěží se dokážeme vzpamatovat v jedné minutě. Jsou to muka, která si žádají čas, abychom pochopili, proč se to muselo stát.
Právě čas je ale v tomto ohledu všemu nápomocný. Během léčení se z rozchodu totiž máme ideální příležitost poznat sami sebe a konečně začít žít život podle svého. Narovnat si hodnoty a podívat na to člověka, kterého jsme milovali malinko s nadhledem. Pak můžeme zjistit, že ten, kvůli komu jsme xy nocí proplakali, nám za to vůbec nestál a že bez něj bychom nikdy nedošli na místo určení,“ uvedl klinický psycholog Dr. Kear Brain.
vhi.ie, theeverygirl.com
