44 Kč
Rodinné vztahy by měly být zdrojem podpory a blízkosti, ne zdrojem pocitu, že je člověk jen prostředkem k cíli. Když čekáte kontakt, který nikdy nepřichází, a láska se zdá být podmíněná, zůstává jen prázdnota a ticho. A takovému tichu čelí skoro celý svůj život paní Theodora a velmi ji to trápí. S matkou nemají hezký vztah.
Paní Theodora (36) zažila přesně toto. Její matka se ozývá jen tehdy, když něco potřebuje, třeba informace, pomoc nebo odvoz, ale sama se jí téměř nepřihlásí. Půl roku klidu může přerušit jen telefonát, který připomíná, že pro matku je Theodora spíš nástroj než dcera, se kterou sdílí život, zážitky nebo radosti.
Každý kontakt s mou mámou je napjatý a jen výzva k tomu, abych něco splnila. Telefon zazvoní a já vím, že jde jen o něco praktického. „Můžeš mi odvézt auto do servisu?“ nebo „Potřebuju poradit s tímhle. Když jdeš nakoupit, koupíš mi máslo? Je v akci“ Nikdy jen tak, nikdy proto, že by chtěla slyšet můj hlas nebo vědět, jak se mám. Přemýšlím, jestli vůbec ví, že jsem před třemi lety změnila práci. Možná ne, protože se aktivně o můj život nezajímá a já už jsem vzdala snahy ji o něčem informovat.
Připadám si, jako bych byla součástí nějakého seznamu úkolů, a ne její dcera. Když já se neozvu, půl roku nic. Půl roku ticha. Jako bych byla vzduch. A já se ptám sama sebe, jestli jsem přecitlivělá, jestli to opravdu není jen její způsob, jak projevovat péči. Netuším. Kdysi mě to bolelo, hodně. Snažila jsem se jí neustále říkat, co se u mě děje, ale ona to buď nevnímala nebo to nechtěla slyšet.
Někdy mi chybí obyčejná matčina pozornost. Aby se zeptala, jaký jsem měla den, co mě těší nebo trápí, místo aby se jen ptala, co potřebuje. Když ji zvednu telefon a slyším její hlas, cítím smutek a zlost zároveň. Je to moje matka, kterou miluji, ale její zájem o mě je tak omezený, že bolí. Jsem spíše jen taková asistentka, nebo taky spíš služka, kterou může úkolovat.
Přemýšlím, jestli mám čekat, až se někdy změní, nebo jestli mám nastavit vlastní hranice a udržet si odstup, abych ochránila své city. Jenže pak mám pocit viny, je to moje matka, jsem její jediná dcera, měla bych jí pomáhat a pečovat o ni. Jsem bezradná. Jak mám zvládnout vztah, který funguje jen z jedné strany?
Paní Theodoro,
z toho, co popisujete, je cítit dlouhodobý smutek a hlad po obyčejném zájmu. Není to o másle ani o servisu auta, je to o tom, že se necítíte viděná jako dcera, ale využívaná jako zdroj. To, že vás to bolí, neznamená, že jste přecitlivělá. Znamená to, že máte přirozenou potřebu být ve vztahu vnímána, slyšena a brána vážně. Když se tato potřeba opakovaně nenaplňuje, vzniká směs smutku, zlosti a nakonec i rezignace, a ta je velmi vyčerpávající.
Důležité je oddělit dvě věci: to, jaká vaše maminka je, a to, co vy potřebujete. Možná skutečně neumí projevovat zájem jinak než prakticky. Možná je její způsob péče „udělat něco“ místo „být s někým“. Ale i kdyby to tak bylo, neznamená to, že se musíte spokojit s rolí asistentky. Můžete začít jemně nastavovat hranice, například někdy říct: „Dnes to nestihnu,“ nebo před splněním prosby dodat: „Mami, než se pustíme do auta, zajímalo by mě, jak se máš a ráda bych ti taky řekla něco o sobě.“ Sledujte, co to s vámi udělá. Hranice nejsou odmítnutí matky, ale ochrana vašeho nitra.
A k pocitu viny, ten je velmi silný, protože společenský příběh říká, že dcera má pomáhat. Ale zdravá pomoc vychází ze svobody, ne z povinnosti a strachu, že jinak přijdete o zbytek vztahu. Možná stojí za to přijmout, že vztah s vaší maminkou pravděpodobně nebude takový, po jakém toužíte, a zároveň si dovolit hledat mateřskou pozornost jinde: v přátelstvích, v partnerství, v terapii. Někdy největší úlevu přinese právě to, že přestaneme čekat na změnu druhého a začneme chránit a naplňovat sami sebe. Vy si zasloužíte vztah, ve kterém nejste jen položkou na seznamu.
aconsciousrethink.com, příběh poslala Theodora G.
