“Na Vánoce vidím v práci smutek a zmar, lidi si své blízké neberou domů,” je smutná Zdena

Paní Zdena (53) pracuje dlouhé roky jako zdravotní sestra v domově pro seniory. Poskytuje jim péči, roznáší léky, kontroluje jejich zdraví a povídá si s nimi. Často ji při běžném roznosu léků svěřují své životní příběhy a problémy. Každý rok kolem Vánoc je spousta těch, kteří i na Štědrý den zůstávají v domově pro seniory.

Na Vánoce vidím v práci smutek a zmar, lidi si své blízké neberou domů

Každý rok si říkám, že už jsem na to zvyklá. Že po těch letech práce v domově důchodců mě to už tolik nevezme. Ale není to pravda. Vánoce mě bolí stejně, možná ještě víc než dřív. Pracuju jako zdravotní sestra v domově seniorů. Vím, jak vypadá bolest. Vím, jak vypadá samota. A vím, jak vypadá čekání, které nikdo nenaplní.

Jenže nikdy to není tak viditelné jako právě o Vánocích. Ten smutek je cítit už od začátku prosince. Klienti se víc ptají. Víc doufají. Víc pošilhávají ke dveřím, když někdo projde chodbou. A když rozdáváme cukroví, které nám donesou dobrovolníci, spousta z nich si ani nekousne, jen drží ten malý kousek v ruce a vzpomínají. A pak přijde to, co mě bolí nejvíc. Den před Štědrým dnem se tu objeví rodiny. Vypadají nervózně, spěchají. Někteří ani nesundají kabát. A místo toho, aby řekli: „Tati, zítra tě vezmeme domů,“ nebo „Mami, budeme spolu,“ řeknou úplně něco jiného. Vezmou si, co potřebují. Pohladí svého rodiče po ruce, takovým tím rychlým, trapným pohybem, a zmizí. A já pak stojím u dveří a dívám se, jak odcházejí. A jak za nimi jejich matky a otcové hledí přes sklo, s nadějí, že třeba zítra přece jen přijdou. Nepřijdou.

Mohlo by se vám líbit

„Chci klidné Vánoce, ale tchyně chce zase vše ve velkém,“ neví si rady Radka

Smutek na Vánoce

Půlka lidí tu zůstane. Sedíme pak u našeho malého stromku v jídelně, rozdáváme dárky, na které se skládáme mezi sebou jako personál, zpíváme koledy a snažíme se vytvořit domov tam, kde by měl být člověk jen hostem, ne opuštěnou duší. A každoročně, když držím za ruku paní, která potichu pláče, protože její děti si zrovna užívají rodinnou pohodu samy, nebo když utěšuju pána, který se snaží skrýt, že jeho syn zapomněl, že ještě žije… tak si říkám, jak mám sama dopřát klidné Vánoce?

Jdu domů vyčerpaná, ale ne fyzicky. Duševně. V hlavě mi zůstávají jejich oči. Jejich tiché „možná příští rok“ a jejich snaha tvářit se, že je to v pořádku. Někdy si doma zapálím svíčku a cítím, že mě to všechno dohání. Že by bylo jednodušší zavřít se, necítit, být prostě jen profesionální. Ale já neumím být necitelná. Nikdy jsem neuměla. Vždycky se nakonec nějak oklepu. Pomůže mi moje rodina, děti, teplý čaj, film, nebo tiché obejmutí od manžela. Ale pravda je, že každý rok si tuhle bolest nesu s sebou jako malý batůžek. A vím, že další Vánoce to bude zase stejné.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Vztah mezi dospělými dětmi a jejich rodiči v domovech seniorů je téma, které společnost často zjednodušuje do kategorií „hodný“ versus „zlý potomek“. Realita bývá mnohem složitější. Část dětí skutečně své rodiče zanedbává z egoismu nebo pohodlnosti. Jiná část čelí vlastním psychickým, finančním nebo rodinným krizím, které jim znemožňují poskytovat péči, jakou by chtěli. A existuje i třetí skupina – lidé, kteří mají s rodiči komplikovanou historii, možná poznačenou zanedbáváním, násilím nebo citovým zneužíváním, a jejich distance není projevem krutosti, ale sebezáchovy.

Mohlo by se vám líbit

“Vánoční úraz mi ukázal, koho jsem si vlastně vzala,” píše smutně paní Blanka

Pro pečující personál je přirozené vnímat situaci primárně očima těch, o které pečují – seniorů, kteří sedí sami a čekají. To je bezprostřední bolest, kterou vidí na vlastní oči. Kompletní příběh každé rodiny ale obvykle neznají a není to ani jejich role ho znát. Nicméně toto neúplné poznání může přispívat k pocitu, že svět je nespravedlivý a že ti, kdo tady zůstávají, byli „opuštěni“, což emocionální zátěž ještě prohlubuje. Dlouhodobá práce v pomáhajících profesích přináší riziko takzvané únavy ze soucitu. Na rozdíl od klasického vyhoření, kde člověk ztrácí motivaci a energii, se soucit a empatie, které byly původně motivujícími faktory, stávají zdrojem bolesti.

Paradoxem pomáhajících profesí je, že lidé s nejvyšší mírou empatie jsou zároveň nejzranitelnější vůči tomuto typu vyhoření. Schopnost necítit, kterou tato žena zmiňuje jako potenciální řešení, by skutečně mohla snížit akutní bolest, ale zároveň by ji připravila o to, co ji v práci naplňuje a co z ní dělá cennou pečovatelku. Cílem tedy není emoce vypnout, ale naučit se je efektivněji regulovat a vytvářet zdravější hranice. První krok spočívá v rozpoznání, že to, co tato žena pociťuje, je profesionální riziko, nikoliv osobní selhání.

Empatie vůči klientům je žádoucí vlastností, ale bez doprovodných strategií na její zpracování vede k vyčerpání. Existuje několik přístupů, které by mohly pomoct. Ritualizace emocionálního zpracování může fungovat lépe než spontánní uvolňování emocí. Místo toho, aby čekala, až ji emoce přemohou, může si vědomě vytvořit prostor – třeba každý den po skončení směny strávit deset minut psaním o tom, co ji zasáhlo, nebo pravidelně hovořit s kolegyní, která ji chápe. Tím se předchází hromadění nevyřešených emocí, které pak explodují v kritických momentech, jako jsou Vánoce.

Supervize nebo podpůrná skupina pro personál domovů seniorů je nástroj, který v České republice není dostatečně využívaný, ale v zahraničí patří ke standardu. Pravidelné setkávání s odborníkem nebo s kolegy ve strukturovaném formátu umožňuje ventilovat emoce, získat perspektivu a sdílet strategie zvládání. Pokud instituce, kde pracuje, toto nenabízí, může sama iniciovat neformální setkávání s kolegy, kteří cítí podobně. Důležitou součástí zvládání je také práce s vlastním vnímáním role. Tato žena popisuje pocit, jako by měla nést odpovědnost za to, že ti lidé jsou osamělí. To je pochopitelné, ale zároveň neudržitelné. Její rolí je poskytovat kvalitní péči, vytvářet důstojné prostředí a být lidsky přítomná – to všechno dělá. Nemůže ale nahradit rodinné vztahy, které se rozpadly během desetiletí, ani vyřešit společenské selhání v péči o seniory.

Paní Zdena má svou práci ráda, ale je velmi náročná. A to nejen fyzicky, ale především psychicky. Vánoce jsou to náročnější období. Měla by z práce odejít? Nebo je právě ona ta, která může klienty podpořit? Přečtěte si také příběh paní Táni, která miluje Vánoce, ale její manžel ne.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pomoc hledejte na www.terapie.cz  

Galerie: “Na Vánoce vidím v práci smutek a zmar, lidi si své blízké neberou domů,” je smutná Zdena

3 fotky 4 fotky