
Práce s malými dětmi není jen o hrách, kreslení a říkankách. Učitelky ve školkách často vidí i bolest, kterou si děti nesou z domova, a snaží se jim dát alespoň trochu pocitu bezpečí. Alžběta dnes řeší situaci, na kterou ji žádná praxe nepřipravila. Jedná se o jednu malou holčičku, kterou ve školce má. Té zemřela maminka.
Paní Alžběta (43) pracuje řadu let jako učitelka ve školce. Nedávno ale přišla do kontaktu s velmi citlivou situací, kdy jedné z holčiček zemřela maminka na rakovinu. Dítě podle ní často pláče, vyhledává její blízkost a Alžběta má obavy, jak správně nastavit hranice, aniž by malé holčičce ublížila.
Jedné holčičce ve školce umřela maminka
Ve školce pracuji s pauzami patnáct let a myslela jsem si, že mě už jen tak něco nepřekvapí. Děti lžou, vymýšlejí si, pláčou, zlobí, jsou hodné. Rodinné zázemí je různé, často vidíme, že se rodiče nemohou snést a vše si vybíjejí na dítěti. Jenže pak jedné naší holčičce zemřela maminka na rakovinu a všechno se změnilo. Je jí teprve šest let a najednou přišla o člověka, který pro ni byl celý svět. Její maminka byla nemocná, ale šlo to velmi rychle. Během pár měsíců odešla.

Holčička vyhledává mou blízkost
Chodí za mnou během dne, obejme mě kolem pasu a jen stojí. Někdy začne tiše plakat, jindy se mě ptá, jestli maminka vidí, co dělá. Sedáváme spolu v koutku třídy a povídáme si. Hladím ji po vlasech a snažím se, aby cítila, že na to není sama. Jenže já sama občas večer brečím doma, protože je mi jí strašně líto. A zároveň mám velký strach, jestli nedělám něco špatně. Jestli nejsem moc empatická, abych ji tím ještě víc neublížila.
Potřebuji nastavit hranice
Začínám cítit, že si ke mně vytvořila velmi silný vztah. Hledá mě očima hned po příchodu do školky, chce sedět vedle mě, držet mě za ruku. A já ji nedokážu odstrčit. Jenže za rok půjde do školy a já mám obavy, co pak bude. Bojím se, aby se na mě příliš nenavázala a nezažila další bolestné odloučení. Nikdy jsem nic podobného neřešila. Vždycky jsem děti podporovala, utěšovala, objímala, když plakaly, ale tady je to jiné. Tohle není obyčejný smutek kvůli rozbité hračce. Tahle malá holčička přišla o svou maminku. A já mám někdy pocit, že bych pro ni chtěla udělat víc, než vůbec můžu. Zároveň vím, že nejsem její rodina a nemůžu jí nahradit to, co ztratila. Jen nechci být chladná a odmítavá ve chvíli, kdy potřebuje cítit bezpečí a blízkost. Už teď vím, že loučení s ní bude jednou strašně těžké i pro mě samotnou. Přemýšlím, kde je hranice mezi lidskostí a příliš silovým citovým poutem. Co byste dělali na mém místě?
Nejlepší komentář k situaci paní Alžběty má doktorka Phyllis R. Silverman, jež se zabývá výchovou truchlících dětí
Paní Alžběto,
děkuji vám, že jste tak otevřeně popsala svůj příběh i své obavy. Je z něj velmi cítit, jak moc vám na té malé holčičce záleží a jak silně prožíváte její bolest. Dítě, které ztratí maminku v tak útlém věku, přirozeně hledá bezpečí, blízkost a člověka, vedle kterého může své emoce pustit ven. To, že za vámi chodí, vyhledává váš dotek a uklidnění, není známkou něčeho špatného, ale důkazem, že jste pro ni v tuto chvíli bezpečným přístavem v období obrovské nejistoty.
Zároveň je dobře, že si uvědomujete potřebu hranic. Vaším úkolem není nahradit jí maminku, ale být laskavou a stabilní dospělou osobou, která její smutek přijímá bez odmítání. Důležité je podporovat i další vztahy kolem ní, tatínka, rodinu, případně školního psychologa – aby nezůstala citově upnutá jen na vás. Pomoci může i postupné vedení k větší samostatnosti v drobných situacích a jemná příprava na budoucí změny, například na odchod do školy. Současně nezapomínejte ani na sebe, protože práce s dětským zármutkem je emočně velmi náročná a vaše vlastní vyčerpání je signál, že potřebujete také oporu a prostor své pocity zpracovat.
Nejste „příliš empatická“. Jste lidská, citlivá a dítě vedle vás cítí přijetí, které právě teď zoufale potřebuje. To nejdůležitější jí už dáváte, pocit, že v bolesti není sama. A i když jednou přijde loučení, vztah, který s vámi prožila, v ní může zůstat jako velmi důležitá zkušenost bezpečí a laskavosti na celý život.
Paní Alžběta čelí v práci dosti svízelné situaci, ze které neví, jak ven. Je to opravdu jen pomoc dítěti, které ztratilo maminku, nebo se mezi nimi tvoří jiné a pevnější pouto? Přečtěte si také příběh paní Adély, která nechápe, že její máma zvažuje, že přijme zpět nevěrného manžela, jejího otce.
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
„Syn mi řekl, že se o nás ve stáří starat nebude, prý si máme všechno zařídit sami,“ svěřuje se Marta
„Táta odešel do důchodu a každý den nám stojí přede dveřmi. Bojím se mu říct, že už je toho na mě moc,“ svěřuje se Simona
„O tátu jste se nepostarali, ale mě soudíte? Vezměte si ho na měsíc domů,” píše dětem paní Mirka. Její manžel trpí demencí
Doporučujeme

“Moje matka je zahořklá vůči chlapům a já začínám být stejná,” necítí se dobře Simona. Co s tím, radí psycholog Pavel Pařízek

“Musím neustále zachraňovat svou sestru, která neumí převzít zodpovědnost,” je unavená Radka

“Otec se o mě nestaral, ale teď chce, abych mu pomáhala,” nechápe Darina. Odpovídá psychoterapeutka Dagmar Pechová

“Moje dcery se o mě nechtějí starat a hádají se o to, co se mnou dál,” je smutný Aleš

“Máma odmítá operaci, ale svými bolestmi a potřebami terorizuje všechny kolem,” píše Martina

“Děti mě chtějí dát do domova, ale já tam nechci, ať se o mě postarají,” má jasno Jindra

“Moje dcera se za mě stydí a mě to velmi zraňuje,” pláče Boženka

“Manžel na mě chtěl v hádce vztáhnout ruku, to je pro mě konečná,” je rozhodnutá Leona

“Manžel od nás odešel, když byl autistickému synovi rok. Najednou chce střídavou péči,” nechápe Ida. Radí psycholog Pavel Pařízek







