“Otec se o mě nestaral, ale teď chce, abych mu pomáhala,” nechápe Darina. Odpovídá psychoterapeutka Dagmar Pechová

Paní Darina (43) vyrůstala bez otce, který odešel, když jí bylo deset let. Po letech se její otec vrátil do jejího života, tentokrát jako nemocný člověk potřebující pomoc. Darina nyní stojí před těžkým rozhodnutím: pomoci mu, nebo chránit sama sebe před minulými zraněními.

Otec se o mě nestaral, ale teď chce, abych mu pomáhala

Když mi bylo deset, odešel z domu a já jsem nechápala proč. Jak vlastně může odejít a opustit mě? Mě, která jsem s ním žila doma! Vždyť to byl můj táta, s mámou pro mě byli domovem. Ten pocit opuštěnosti mě provázel dlouhé roky. Dodnes jsem nepochopila, proč vlastně odešel, co ho k tomu vedlo, proč nezůstal kvůli mě. Vzpomínám si na dny, kdy jsem se snažila být silná, i když mi chyběl. A teď, po všech těch letech, kdy jsem se s tím už smířila na terapiích mi volá. Po dlouhých letech. A říká, že je nemocný, že potřebuje moji pomoc. Chce, abych nosila nákupy, uklízela, starala se o jeho běžné věci. A já nevím, jestli to dokážu. Ten vztek, který jsem měla jako malé dítě, ten smutek, ta ztráta – všechno se vrací. Možná to až tolik zpracované není. Vše se mísí s pocitem, že bych měla být hodná, že bych mu měla pomoct.

Mám mu pomoct, nebo ne?

Každý den teď nad tím přemýšlím. Co vlastně mám dělat? Vím, že je nemocný a potřebuje pomoc. Jenže opravdu potřebuje tu mou pomoc? Nepotřebuje spíš pečovatelku? Ale zároveň cítím, že bych mu pomáhala po celou dobu, kdy mě kdysi nechal samotnou, neměla. On se nestaral a já bych měla? Proč? Mísí se to ve mě a já netuším, co teď mám dál dělat. Jak si nastavit vlastní hranice? Jak být soucitná, aniž bych se cítila znovu zrazená? A co když se budu muset starat, ale najednou mi všechno začne připadat nespravedlivé? Nevím, jestli je správné, abych mu pomáhala po tom všem, co se stalo. Kde je hranice mezi péčí a vlastní ochranou – co byste dělali na mém místě?

Vyjádření psychoterapeutky Dagmar Pechové

Darino, odchod otce v deseti letech musel velmi bolet. Pro dítě je těžké pochopit, že táta odešel, i když jste tam vy byla. Musela jste se cítit odmítnutá, nepotřebná, zklamaná. Zůstala jste stát s otázkami, na které nikdo neodpověděl. A i když se zdálo, že se rána časem a terapiemi zacelila, jeden telefonát stačil, aby se otevřela znovu. Váš otec tehdy odešel bez vysvětlení a vy jste jako dítě přijala jedinou odpověď, která vám tehdy dávala smysl, že možná nejste dost dobrá. Dnes přichází s prosbou o pomoc a ta stará část ve vás okamžitě zaslechne starý vzorec: „Teď budeš dost dobrá!“ Psychologie tomu říká retraumatizace. Jde o stav, kdy se člověk emocionálně vrací zpět do původního traumatu a prožívá ho znovu s plnou silou. Ve vás teď mluví najednou dva hlasy. Jeden říká, že pomáhat trpícímu člověku je správné. Druhý se ptá, proč by pravidla lidskosti měla platit pro vás, když pro něj neplatila. Oba hlasy mají svoji logiku. A právě tahle koexistence protikladů nejvíc bolí.

Vztek, který teď cítíte, přišel sice pozdě, ale patří sem. Jako dítě jste ho nesměla mít, musela jste být silná, přizpůsobit se. Soucit a vztek ale mohou existovat vedle sebe, nemusíte si vybírat. Můžete mít pochopení pro nemocného člověka a zároveň v sobě nést oprávněnou bolest opuštěného dítěte. Jedno nevymaže druhé. Než se rozhodnete cokoliv dělat nebo nedělat, dejte si právo na jeden poctivý rozhovor sama se sebou. Napište si na papír, co byste od něj potřebovala slyšet, abyste mu mohla pomoct bez pocitu, že se znovu zrazujete. Možná je to omluva, možná vysvětlení, možná jen to, že uzná, co udělal. A zeptejte se také, jestli se bojíte, že když nepomůžete, potvrdíte si, že nejste dost dobrá dcera. V terapii se mi opakovaně ukazuje jedna věc. Lidé ve vaší situaci se rozhodují buď ze studu, nebo ze strachu. Buď pomůžou, protože se stydí za vztek, který cítí. Nebo nepomůžou, protože se bojí, že otce ztratí znovu. Ani jedno takové rozhodnutí dlouho nevydrží. Rozhodněte se vědomě, abyste přesně znala své pohnutky k pomoci. Pokud se rozhodnete pomoci, nastavte si podmínky předem. Jak často, co konkrétně, kde jsou vaše hranice. Pečovatelka pro praktické věci existuje a je to legitimní řešení. A pokud nechcete nic, i to je odpověď, za kterou se nemusíte stydět. Dobré dcery nejsou ty, které se obětují. Jsou to ty, které se rozhodují vědomě.

Psychoterapeutka a koučka Ing. Dagmar Pechová

Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz. 

Má paní Darina přijmout požadavek svého otce, který vyžaduje péči? Nebo mu má dát jasně najevo, že poté, co ji jako dítě opustil, mu ona nepomůže? Jak se k celé situaci postavit? Přečtěte si také příběh paní Hany, která se cítí zbytečná a prázdná poté, co její děti odešly z domu.