Každý rodič se snaží, jak může, aby vychoval dítě co možná nejlépe. Přesto se jako rodiče dopouštíme celé řady omylů, které, ač si to neuvědomujeme, mohou naše potomky poznamenat na celý život. O svůj život se s redakcí podělila paní Andrea.
Svět ženy tentokrát kontaktovala paní Andrea, která už neví kudy kam a touto cestou žádá o radu. Až na prahu dospělosti si uvědomila, jak moc ji strachy a úzkosti rodičů poznamenaly a jak moc nejistá díky nim je. Podívejte se, co napsala.
Nedávno mi bylo 42 let. Člověk by řekl, že už budu mít rozum a hodně věcí nebudu řešit, ale opak je pravdou. Až nyní se učím, jak sama se sebou vlastně vycházet a hlavně, jak se vypořádat s tím, co ve mně zanechala výchova mých rodičů.
Rozhodně jim nechci křivdit nebo jim vyčítat, kde udělali chybu. Bohužel ji však udělali a mě to odsoudilo k tomu, že si ani v těchto letech nevěřím a neustále mám strach, že něco zkazím nebo mi něco zásadního nevyjde. Když jsem byla malá, rodiče mě samozřejmě zahrnovali obrovskou porcí lásky. Byli tu pro mě, kdykoliv jsem potřebovala a vždy naslouchali všem mým trápením. Přesto si nikdy neodpustili poznámky typu: „Tam bys sama chodit neměla, protože je to nebezpečné,“ nebo „Tohle nezvládneš, raději se do toho nepouštěj,“ ale i opačně: teď se usmívej, jez pomalu a podobně. Vlastně jsem z těch upozornění, zákazů a příkazů nevyšla.
Dnes cítím, že právě tyto rady mě stály zdravé sebevědomí. Laicky řečeno jsem si je natolik vzala za své, že jsem si z nich udělala zvyk, který mě doprovází doteď. Dnes už ale vím, že já sama je musím odbourat a nahradit je zvyky plnými sebejistoty a odhodlání. Kdo nic nezkusí, nikdy se nikam neposune. Jasně, že se to nemusí povést, jasně, že něco, do čeho se pustíte, může skončit totálním fiaskem, ale není lepší to zkusit a pohořet, než si ve stáří vyčítat, že jsme pro své sny nic neudělali?
Začala jsem sama nad sebou víc přemýšlet. Začala jsem si své úzkosti zapisovat do deníku, abych zjistila, kolik jich vlastně mám. Víte, jako malá jsem ani kouskem oka nehleděla na to, zdali je pro mě to či ono nebezpečné. Jenže teď, jako dospělá žena, mám ze všech těch vět, které mi rodiče neustále kladli na srdce, pocit nejistoty a strachu. Jako bych předem předpokládala, že všechno vždy skončí špatně. Dokonce mám strach se radovat v případě, když se mi něco náhodou povede. V takových chvílích mívám pocit, že si to nezasloužím nebo mi hlavou létají myšlenky, co špatného přijde teď.
Jak se ale zbavit pocitu, že všechno musí skončit špatně? Že mě jistě někde někdo přepadne, že každý, koho k sobě pustím, mě zklame, nebo že když si v práci řeknu o víc peněz, tak mě vyhodí? Už nevím kudy kam a přesto vím, že dál před svými strachy utíkat nemohu.
„Výchova založená na strachu spočívá v používání slov a vět, které mají dítě domněle ochránit před jakýmkoliv nebezpečím nebo neúspěchem. Tato slova však v dětské mysli mohou způsobit, že se dítě začne obávat zcela běžných úkonů,“říká doktor Stuart Ablona, klinický psycholog a ředitel Think:Kids na psychiatrickém oddělení Massachusettské všeobecné nemocnice. „Dítě začne samo myslet negativně a každá situace nebo záměr, které vyvstanou, skončí debaklem, aby se dítě vyvarovalo případného neúspěchu. Tuto vlastnost si pak dítě často přenáší i do dospělého věku, kdy se bojí vyjádřit názor v zaměstnání, aby ho nevyhodili nebo se bojí prosadit svůj názor před svým partnerem.
Rodiče by si měli uvědomit, že dítě, které leze na strom, nepřemýšlí, že spadne. To v něm vyvolá až obava jeho vlastních rodičů, kterou dítě vezme za svou. Výchova založená na strachu je výchova, která vychází ze strachu a úzkosti, nikoli ze zvědavosti a růstu. Rodiče vycházející ze strachu se rozhodují na základě svých vlastních myšlenek, které pramení z obávaných budoucích výsledků nebo obávaných názorů ostatních.„
