Snad každý rodič počastuje své dítě nějakým negativním označením. Jenže i zdánlivě nevinná oslovení jako lajdák, nemehlo, trubka a další mohou zničit sebevědomí dětí, pokud je používáte příliš často. Dítě tak může ztratit důvěru ve své schopnosti nebo dokonce ve svou vlastní hodnotu. Existují však i jiné postoje, které pomalu ničí dětské sebevědomí.
Rodiče bývají často orientovaní na samotný cíl či úkol, nikoliv dítě samotné. Úspěch jejich dětí je jejich vizitkou a vzbuzují v nich dojem, že pak budou působit jako dobří rodiče. Tito rodiče většinou děti chválí pouze za dobře odvedenou práci, pokud děti dosáhly vytyčeného cíle. Pokud však nezískaly první místo, rodiče je nedokážou motivovat ani povzbudit. Americký autor a lektor v oblasti vzdělávání, rodičovství a lidského chování Alfie Kohn řekl, že povzbuzování dětí větami typu: „Dobrá práce!“ ve výsledku děti neuspokojuje a cítí se díky nim méně bezpečně. Může se dokonce vytvořit začarovaný kruh, kdy děti budou vyžadovat čím dál tím více chvály. Z těchto dětí pak často vyrůstají dospělí, kteří i nadále potřebují někoho, kdo by je vždy poplácal po ramenou a řekl jim, že odvedli dobrou práci.
Někteří rodiče také mohou narušit sebevědomí svého dítěte tím, že ho odrazují od zkoušení nových věcí. Snaží se mu vštípit, ať nezkouší věci, ve kterých pravděpodobně neuspěje nebo ve kterých není dost dobrý. Dále mu také mohou zakazovat věci, u kterých mají přehnané obavy o jeho bezpečí nebo mají strach, že je dítě zklame či rozčílí, když se mu daná věc nepovede. Pokud dítě z rodiče cítí tyto signály, nikdy se nenaučí zkoušet věci opakovaně a po selhání mu jen klesne sebevědomí na dno. Rodič také přispívá k demoralizaci svého dítěte, když přehnaně reaguje na jeho chyby. To, jak na chyby rodič reaguje, přímo koreluje s tím, do jaké míry se on sám cítí sebevědomý a nakolik se dokáže povznést nad své chyby. Reakce rodičů je pro děti stěžejní při získávání důvěry k rodičům.
Pokud mají rodiče více dětí, mohou mít občas sklon děti srovnávat. Jedno z jejich dětí tak může slyšet věty, jako jsou: „Proč nemůžeš být jako tvoje sestra?“, „Tvůj bratr má dobré známky, tak proč bys nemohl i ty?“, „Tvoje sestra dostala víc dárků, protože se chová lépe než ty,“. Srovnávání dětí je však extrémně škodlivým způsobem výchovy. Jedno dítě tak sice získá pocit nadřazenosti a může se zformovat až do silně narcistické osobnosti, druhé dítě zůstane upozaděné a ztratí víru ve vlastní schopnosti. Jeho sebedůvěra se pak navždy zlomí, nebo ji nalezne u někoho jiného, když rodiče zatratí.
Rodič perfekcionista je zřídkakdy potěšen výkonem dítěte, jelikož téměř vždy najde nějakou chybu. Přestože dítě domů chodí s jedničkami, vždy si najde něco, co by mohl dítěti vyčíst. Poselstvím perfekcionismu je, že bez ohledu na to, jak dobře jste danou věc udělali, vždy jste ji mohli udělat lépe. Pokud je aplikován na dětech, tyto děti pak uvěří, že nikdy nebudou dost dobré, ztratí motivaci a ze svých úspěchů se nebudou nikdy radovat.
Zdroje: Alfie Kohn, CNBC
