Narcistickou poruchou osobnosti trpí odhadem asi pět procent světové populace. Jsou to sebestřední jedinci, kteří zoufale touží po obdivu. K rozvoji této poruchy může přispět i výchova. Neděláte náhodou některou z chyb, která je živnou půdou pro rozvoj narcistické poruchy osobnosti?
Občas se výraz narcista lehkovážně používá pro osoby, které jsou do sebe zahleděné. Opravdový narcista však trpí poruchou osobnosti, kterou nelze brát na lehkou váhu. Navenek se narcista jeví jako sebestředná osobnost, která neustále touží po komplimentech, chvále a uznání. Uvnitř mysli narcisty ale panuje nejistota a prázdnota. Ve skutečnosti je pro narcisty těžké navazovat opravdová přátelství a vztahy a někteří autoři proto hovoří o tom, že jsou narcisté „zavření ve vlastním žaláři“, například autor knihy Narcismus – vlastní žalář, Heinz-Peter Röhr.
Mezi znaky, které narcisty dle lékařů z Cleveland Clinic vystihují, patří:
Přehnaný pocit vlastní důležitosti
Nutkavé myšlenky na to, co udělat, aby se narcista stal ještě úspěšnějším, chytřejším, krásnějším, milovanějším, silnějším...
Pocit nadřazenosti vůči druhým, touha navazovat kontakty s vysoce postavenými lidmi
Potřeba neskonalého obdivu
Pocit nároku
Ochota využívat druhé k dosažení vlastních cílů
Nedostatek porozumění a sobeckost, narcista nebere ohledy na druhé.
Arogantní a snobské chování a postoje
Jak se vlastně člověk narcistou stane? Ačkoliv má vliv i genetika, konkrétně rodinná anamnéza, je to jen jeden z faktorů, dá se tedy říct, že narcistou se ne vždy lidé rodí, ale často se jím stávají. Velkou roli hraje rodina a výchova. Vliv může mít zneužívání v dětství, je jedno, zda se jedná o verbální, fyzické či sexuální zneužívání, každá z těchto forem může být „základním kamenem“ narcistické poruchy osobnosti. Samozřejmě hraje roli i osobnost daného člověka a jeho temperament. Na rozvoji narcistické poruchy osobnosti se může podílet i nesprávná výchova.
Jak již bylo zmíněno, narcismus může pramenit i z chyb ve výchově. Očividnou chybou je jakákoliv forma zneužívání, které jsme zmínili výše. Někdy panuje mylný předpoklad, že všechny zneužívané děti jsou posléze v dospělosti introvertní, zakřiknuté, plaché. To je daleko od pravdy, ve skutečnosti se často stane pravý opak. Psychologové mají zato, že se jedná o jakýsi obranný a kompenzační mechanismus, kdy se tito jedinci nechtějí už nikdy stát ničí obětí, proto uměle vytvářejí svůj obraz silného a mocného jedince. Podobně jako zneužívané děti, jsou na tom i děti zanedbávané. Ti také v dětství zažijí pocit zranitelnosti, proto si pak vybudují stejnou formu obrany – narcismus. Ten je pro ně ulitou, do které se mohou schovat před vnějším světem. Narcismus také často pramení z nekonzistentního chování rodičů, tj. rodiče něco řeknou či slíbí, ale ve výsledku se zachovají úplně jinak. To v dětech vzbuzuje nejistotu a úzkost a může to přispět k rozvoji narcistické poruchy osobnosti.
Někdy se tato porucha rozvine u dětí, jejichž rodiče jim nevěnovali dostatek pozornosti. Narcismus zde funguje jako prostředek, jak si po zbytek života tolik postrádanou pozornost zajistit. Tito jedinci pak na sebe přehnaně upozorňují jen proto, aby získali svou chvilku slávy. Navíc jim rodiče často kompenzují chybějící přítomnost drahými dárky, které mají zakrýt nedostatek skutečného zájmu a oslavují každý jejich úspěch, takové dítě má pak k narcistické poruše slušně nakročeno. Škodí však i přílišná snaha své dítě chránit. Takové dítě pak nabude dojmu, že je výjimečné, vždyť se o něj rodiče přece neustále zajímají, přece na něm musí být něco zvláštního. Je zde riziko, že jednou z těchto dětí vyrostou sobečtí narcisté přesvědčení o své vlastní dokonalosti, kteří požadují stejnou péči a zájem jako měli od rodičů.
Zdroje: Cleveland Clinic, Exploring Your Mind
