Foto: Magnific
Dětství by mělo být obdobím bezpečí, klidu a pocitu, že se člověk má kam vrátit. Domov nemusí být dokonalý, ale většina dětí potřebuje vědět, že se na své rodiče může spolehnout a že mezi nimi panuje alespoň základní respekt. Ne všechny děti však vyrůstají v harmonickém prostředí. Někdy se stávají svědky konfliktů, kterým nerozumí a které nemohou nijak ovlivnit. Přesto si jejich následky nesou ještě dlouho poté, co dospějí.
Alena, které je dnes čtyřicet jedna let, říká, že právě neustálé hádky rodičů poznamenaly celý její život. „Lidé si myslí, že nejhorší je rozvod. Já si naopak myslím, že někdy je mnohem horší, když spolu dva lidé zůstávají, i když se nesnášejí,“ říká.
Neustálé hádky rodičů
Podle Aleny se její rodiče hádali prakticky každý den. „Nepamatuju si období, kdy by byl doma klid. Pořád se křičelo. Kvůli penězům, kvůli práci, kvůli maličkostem.“ Jako malá prý často seděla zavřená ve svém pokoji a snažila se jejich hádky nevnímat. „Někdy jsem si zacpávala uši polštářem. Jindy jsem pouštěla televizi nahlas, jen abych je neslyšela.“ Dodnes si vybavuje napětí, které doma panovalo. „Nikdy jste nevěděli, kdy to začne. Člověk byl pořád ve střehu.“
Vtažena do jejich sporů
Nejhorší pro ni bylo, že ji rodiče často vtahovali do svých sporů. „Máma si stěžovala na tátu, táta na mámu. Každý chtěl, abych stála na jeho straně.“ Alena měla pocit, že jako dítě nese odpovědnost za problémy dospělých. Přesto spolu rodiče zůstali. Rozvod podle nich nepřicházel v úvahu. „Tvrdili, že to dělají kvůli mně. Jenže já si celý život přála pravý opak.“
Když se ohlédne zpátky, myslí si, že by pro všechny bylo lepší, kdyby se rozešli mnohem dřív. Následky si podle svých slov nesla i do dospělosti. „Dlouho jsem měla problém důvěřovat lidem. Jakmile se ve vztahu objevila první větší hádka, měla jsem pocit, že všechno skončí katastrofou.“ Několik let navštěvovala terapii, aby pochopila, jak moc ji dětství ovlivnilo. Když se odstěhovala od rodičů, cítila obrovskou úlevu. „Poprvé v životě jsem zažila ticho. Nikdo nekřičel, nikdo nepráskal dveřmi.“ Přesto se s rodiči snažila udržovat kontakt. Doufala, že se jejich vztahy časem zlepší.
Hádají se pořád
To se ale nestalo. „I dnes, když jsou oba v důchodu, se hádají úplně stejně.“ Každá návštěva podle ní končila výčitkami, křikem nebo snahou zatáhnout ji do jejich konfliktů. „Po každém setkání jsem byla psychicky vyčerpaná.“ Před dvěma lety se proto rozhodla udělat krok, který dlouho odkládala. Kontakt s rodiči výrazně omezila. „Nebylo to jednoduché. Pořád jsou to moji rodiče.“ Zároveň ale cítila, že musí myslet na vlastní zdraví a klid. Dnes s nimi komunikuje jen minimálně. „Nechci je trestat. Jen už nechci být součástí jejich nekonečné války.“
Přiznává, že ji rozhodnutí stále bolí, ale zároveň jí přineslo úlevu. „Mnoho dospělých dětí se domnívá, že by svým rodičům mělo odpustit a respektovat fakt, že jsou to jeho rodiče. Pravda je ale taková, že každý, a to i dítě, má právo se rozhodnout, zdali se se svými rodiči bude dál bavit nebo ne. Každý člověk má právo chránit svůj klid, i když to znamená vzdálit se vlastní rodině,“ uvedla odbornice na vztahy, Sara Brolin Låftman.
„Můj manžel je mi nevěrný a já od něj bohužel nemůžu odejít kvůli financím,“ je nešťastná Marcela.
Zdroje: psychologytoday.com, healthline.com
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme
“Můj otec mě a mámu opustil. Teď škemrá, aby ho vzala zpátky. A ona chce!” Nechápe Adéla
“Rodiče mi pořád vyčítají krach mého manželství i to, že musím bydlet s nimi,” je naštvaná Vlaďka
Mohlo by se vám líbit
Koupací jezírko se stalo srdcem celého zahrady. Výsledkem je prostor s nádherným výhledem a minimem údržby
