Domov by měl být místem klidu, bezpečí a vlastního pořádku. Jenže pokud někdo nerespektuje hranice druhého ani v jeho vlastním bytě, může se z běžných návštěv stát zdroj obrovského stresu a napětí. O to hůř, když je to vaše vlastní matka, kdo vám soustavně mluví do života.
Paní Jana (39) má pocit, že její matka nedokáže přijmout, že její dcera žije po svém. Každá návštěva podle ní končí tím, že matka začne měnit věci v bytě, organizovat domácnost a kritizovat způsob, jakým Jana žije.
Moje matka má neustále potřebu organizovat mi domov i život
Moje matka má pocit, že všechno ví nejlépe a všichni ostatní kolem ní nemají v ničem pravdu. Dlouho nemohla překousnout, že jsem se odstěhovala, protože proč to dělám, když doma mám všechno. Od té doby jsem myslela, že budu mít klid. A nemám. Když ke mně přijde, nikdy si jen nesedne na kávu nebo si normálně nepovídáme. Ona okamžitě začne chodit po bytě, otevírat skříňky, přesouvat věci, přerovnávat kuchyň nebo mi skládat prádlo jinak, než jsem měla já.
Foto: Magnific
Tvrdí, že neumím vést domácnost, že jsem chaotická a že ona to musí napravit, protože jinak bych žila jako ve chlívku. Jenže já svůj byt nevidím jako chaos. Mám svůj systém, svoje zvyky a chci se doma cítit dobře. Po každé její návštěvě ale půlku věcí nemůžu najít, protože je přesune jinam nebo dokonce vyhodí! A když jí řeknu, aby to nedělala, okamžitě se urazí.
Nejhorší je, že vůbec nerespektuje moje hranice. Připadám si ve vlastním bytě jako malá holka, kterou někdo neustále kontroluje a opravuje. Už několikrát jsem přemýšlela, že ji k sobě přestanu pouštět. Jenže to pak začne s tím, že jsem nevděčná dcera, že se o mě celý život starala a teď ji odstrkuju. Dokáže říct i věci jako, že bych byla nejraději, kdyby umřela a měla bych klid. A já pak cítím strašné výčitky a zase ustoupím, jako vždycky. Jenže už jsem opravdu unavená. Je mi skoro čtyřicet a pořád mám pocit, že mi někdo zasahuje do života úplně ve všem. Nejde jen o uklízení. Jde o to, že moje matka vůbec nepřijímá, že jsem dospělá žena, která má právo žít po svém. A já už nevím, jak jí to vysvětlit, aniž by z toho udělala obrovské drama. Co byste dělali na mém místě?
K odpovědi na situaci paní Jany nás inspiroval psycholog Jeffrey Bernstein
Paní Jano,
děkuji vám, že jste svůj příběh otevřeně sdílela. Z toho, co popisujete, je vidět, jak dlouhodobě žijete v prostředí, kde vaše hranice nejsou respektovány a kde se z vás i v dospělosti stále stává „malá holka“, kterou je potřeba řídit a opravovat. Vaše maminka pravděpodobně jedná ze zvyku, potřeby kontroly nebo strachu, že ztrácí svou roli, ale to nic nemění na tom, že vás její chování vyčerpává a bere vám pocit bezpečí ve vlastním domově.
Nejde jen o přerovnávání věcí v bytě, ale hlavně o to, že vaše potřeby a pravidla nejsou brána vážně. Když se pak pokusíte vymezit, přichází výčitky, citové vydírání a pocit viny, kvůli kterému znovu ustoupíte. Právě tady je důležité začít nastavovat klidné, ale pevné hranice. Nemusíte svou maminku trestat ani se s ní hádat, ale můžete jasně říct, co u vás doma přijatelné je a co už ne. Pokud vaše přání nebude respektovat, je v pořádku návštěvy zkrátit, případně je přesunout jinam než k vám domů.
Je pochopitelné, že máte výčitky, protože jste byla dlouho vedená k tomu, že potřeby druhých mají přednost před vašimi. Jenže dospělý vztah mezi matkou a dcerou nemá stát na strachu, povinnosti a kontrole. Máte právo chránit svůj klid, svůj prostor i svůj způsob života. To z vás nedělá nevděčnou dceru, ale dospělou ženu, která se učí respektovat sama sebe.
