Většina příběhů o stáří bývá o rodičích, kteří se bojí, že je jejich děti opustí. Jenže existují i opačné situace. Takové, kdy se dospělé dítě chce o svého rodiče postarat, ale rodič se rozhodne jinak. Paní Jitka neví, jak se má s rozhodnutím své maminky vyrovnat.
Paní Jitka (56) se dodnes nedokáže smířit s rozhodnutím své matky. Když už potřebovala každodenní pomoc, nechtěla se nastěhovat k dceři ani přijímat její péči. Sama si vybrala domov pro seniory vzdálený téměř sto kilometrů od rodiny.
Moje máma odešla do soukromého domova důchodců
Celý život jsme si byly blízké. Když jsem byla malá, moje máma mi říkala, že rodina si má pomáhat a držet při sobě. A já jí vždycky odpovídala, že až jednou zestárne, postarám se o ni stejně, jako se ona starala o mě. Nebyla to pro mě fráze. Myslela jsem to vážně a na to jsem postupně připravovala svého manžela. Bavili jsme se vždy o pomoci rodině, pomáháme s nákupy jeho mamince a tatínkovi, automaticky bychom se postarali i o mou mámu. Proto jsem vůbec nepochybovala, že až ten čas přijde, najdeme společné řešení, které bude vyhovovat všem.
Naše děti už jsou velké, mají své rodiny, takže v domě máme volné pokoje. Jenže máma se rozhodla jinak. Její zdravotní stav se postupně zhoršoval, potřebovala pomoc prakticky každý den a jednoho dne mi oznámila, že podala žádost do soukromého domova důchodců. Neptala se mě. Neřešila to se mnou. Prostě rozhodla.
Foto: Magnific
Když jsem se jí ptala proč, řekla mi větu, která mě bolí dodnes. Prý mě má příliš ráda na to, aby mi zničila život péčí o ni. Tvrdila, že nechce být další povinností navíc. Jenže já ji jako povinnost nikdy nevnímala. Byla to moje máma. Člověk, který pro mě obětoval celý život. Jak bych jí mohla vyčítat, že teď potřebuje pomoc? Dnes je v domově, kde se o ni dobře starají. Je v bezpečí, má zdravotní péči, společnost a všechno, co potřebuje. Jenže je skoro sto kilometrů ode mě.
Nemůžu za ní zajet kdykoliv, když se mi zasteskne. Nemůžu jí přinést koláč, který má ráda, nebo s ní vypít kávu jen tak ve středu odpoledne. Každá návštěva je plánování, cesta a několik hodin času. Všichni mi říkají, že bych měla být ráda. Že moje máma myslela na nás všechny a zachovala se zodpovědně. Jenže já to tak necítím. Mám pocit, jako by mě připravila o možnost vrátit jí alespoň část toho, co dala ona mně. Co byste dělali vy na mém místě?
Ke komentáři na situaci paní Jitky nás inspiruje psycholožka Sarah Epstein
Vážená paní Jitko,
děkuji, že jste se svěřila se svým příběhem. Je z něj cítit, jak silné pouto jste se svou maminkou měla a jak hluboce vás zasáhlo její rozhodnutí odejít do domova pro seniory, aniž by vám dala možnost naplnit slib, který jste jí kdysi dala. Nejde jen o vzdálenost nebo omezené návštěvy, ale také o bolest ze ztráty role, kterou jste si pro sebe představovala – role dcery, která vrátí své mamince péči a lásku, kterou od ní celý život dostávala.
Zdá se však, že vaše maminka své rozhodnutí neudělala proto, že by o vaši pomoc nestála nebo vám nedůvěřovala. Naopak, její slova naznačují, že vás chtěla chránit a dopřát vám svobodu, stejně jako vám ji pravděpodobně dávala po celý život. Přijmout, že i rodiče mají právo rozhodovat o své budoucnosti podle vlastních představ, bývá někdy velmi těžké. Zkuste se zaměřit na to, co jí můžete dávat nyní – svůj čas, zájem, telefonáty, návštěvy a společné chvíle. Péče totiž nemusí mít podobu každodenní pomoci pod jednou střechou, aby byla skutečným projevem lásky.
Paní Jitko, vaše pocity smutku i zklamání jsou naprosto pochopitelné. Zároveň je ale z vašeho vyprávění patrné, že mezi vámi a maminkou existuje hluboký a láskyplný vztah, který nezmizel jejím stěhováním do domova. To nejcennější, co jí můžete vracet, není jen péče o její potřeby, ale vaše přítomnost, zájem a láska. A o ty ji rozhodně nepřipravujete. Přeji vám, abyste si dokázala uchovat společné chvíle s maminkou bez pocitu viny a našla v nich radost i blízkost, kterou si obě zasloužíte.
