„Moje matka nedokáže přijmout to, jak se obléká a chová moje dcera,” je naštvaná Eva. Radí psycholog Pavel Pařízek

Paní Eva (43) vychovává desetiletou dceru, která se podle jejích slov odmala cítí lépe v pohodlném „klučičím“ oblečení a většinu času tráví s kluky. Eva v tom nevidí problém, její matka však situaci dlouhodobě kritizuje a snaží se vnučku změnit.

Moje matka nedokáže přijmout styl mojí dcery

Moje dcera má krátké vlasy, nosí široké kalhoty, mikiny a tenisky. Šaty nechce ani vidět a radši si půjde kopat míč s kluky, než aby seděla s holkami nad panenkami. A víte co? Mně je to úplně jedno. Hlavní pro mě je, že je spokojená, veselá a sama sebou. Je jí deset let a já si myslím, že děti by měly mít prostor hledat, co jim vyhovuje. Třeba se to jednou změní, třeba ne. Ale je to její život a její pocit. Já se s tím jen musím srovnat a naučit žít. I když mi řekne, že má jinou orientaci, chce v životě žít jinak, podpořím ji. Nakonec jde přece o to, aby byla šťastná.

Jenže moje matka to nedokáže překousnout. Pořád má potřebu dceři říkat, že vypadá jako kluk, že by si měla nechat narůst vlasy, oblékat se „normálně“ a být konečně holčička. Když to slyším, úplně se ve mně všechno sevře. Snažím se svou matku stopnout, říkat jí, aby nechala dceru na pokoji. Jenže ona jak by mě neslyšela. Mávne rukou a řekne, ať se do toho nepletu.

Chci, aby byla dcera šťastná

Nejhorší je, že dcera už z toho začíná být otrávená. Když máme jet k babičce, často se jí ani nechce. Ví, že zase přijde nějaká poznámka o vlasech nebo jejím oblečení. A já nechci, aby měla pocit, že je s ní něco špatně jen proto, že nezapadá do představ starší generace. Sama si moc dobře pamatuju, jak bolí, když člověk pořád poslouchá, jaký by měl být místo toho, aby mohl být sám sebou.

Máma mi navíc vyčítá, že jsem prý slabý rodič a měla bych zasáhnout. Jenže proč bych měla vlastní dítě nutit do něčeho, v čem se necítí dobře? Kvůli tomu, aby byli spokojení ostatní? Já chci, aby moje dcera věděla, že doma má bezpečí a podporu, ať už bude jakákoliv. Jen už nevím, jak to vysvětlit své matce, která má pocit, že zachraňuje její budoucnost. Myslíte, že mám být tvrdší a nastavit jasné hranice, nebo se snažit být pořád trpělivá? Co byste dělali na mém místě?

Mohlo by se vám líbit

„Tchyně má klíče od bytu, ale moje máma je mít nemůže, nechápu to,” je rozhozená Greta. Radí psycholog Pavel Pařízek

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Podstata téhle situace neleží tam, kam ji obě dospělé strany kladou. Není ve vlasech ani oblečení dítěte a není ani v otázce jeho budoucí orientace. Je v tom, že se z desetiletého dítěte stalo sporné území mezi dvěma generacemi, které na stejné, samo o sobě běžné chování promítají dva různé výkladové rámce. Babička v krátkých vlasech a kopání míče vidí odchylku k nápravě, matka v tomtéž vidí možný předznak jiné identity k předběžnému přijetí. Obě interpretace na obyčejnou holku nakládají význam, o který si sama neřekla. Matka se přitom staví do role té, která dítě do žádné škatulky nezavírá, ale jednu připravenou má, jen jinou než babička. Věta, že dceru podpoří, i kdyby měla jinou orientaci, reaguje na otázku, kterou dítě v deseti letech nepoložilo. Záliba ve sportu, pohodlném oblečení a klucích jako spoluhráčích je u dívek tohoto věku natolik rozšířená, že sama o sobě nevypovídá prakticky o ničem.Její babička z toho dělá problém k opravě, matka téma k afirmaci, a dítěti by nejspíš nejvíc prospělo, kdyby z toho nikdo nedělal nic.

To neznamená, že obě polohy jsou stejně obhajitelné v tom, jak se projevují. Babiččina pohnutka, obava o vnučku, není zlovolná a takto pojmenovaná spor zklidňuje. Babiččina metoda, opakované komentování vzhledu dítěte přímo do očí, je ale poškozující bez ohledu na to, kdo má v otázce vlasů pravdu, protože dítěti sděluje, že jako ono samo je špatně. Otrávenost před návštěvami je logická reakce na to být pravidelně terčem. Za pozornost stojí i intenzita matčiny reakce. Sama píše, že si pamatuje, jak bolí poslouchat, jaký má člověk být. Je pravděpodobné, že přes dceru částečně dobojovává vlastní starý zápas. To z ní nedělá špatného rodiče, ale část té jistoty se týká její minulosti, ne nutně dítěte před ní.

Mohlo by se vám líbit

„Moji dceru manžel bije, nevím jak ji donutit od něj odejít,” je zoufalá Stanka. Radí psycholog Pavel Pařízek

Z toho plyne odpověď na položenou otázku. Volba mezi „být tvrdší“ a „být trpělivá“ je nepravá, protože trpělivost a hranice nejsou protiklady. Hranice vůči babičce není ideologická: vzhled dítěte se před dítětem nekomentuje. To je obhajitelné nezávisle na názoru na otázky pohlaví, protože opakovaná kritika dětského vzhledu škodí bez ohledu na záměr. Pokud babička pravidlo nerespektuje, nástrojem nejsou debaty o identitě, ale prostý důsledek, kratší a méně časté návštěvy. Vůči dítěti je nejzdravější poloha méně okázalá, než se zdá. Desetileté dítě nepotřebuje deklaraci, že bude přijato v jakékoli orientaci, protože tím se mu jen předkládá otázka, kterou nemá. Potřebuje samozřejmost, při které jeho vlasy a tenisky vůbec nejsou téma. Dobré rodičovství tu nestojí ani na opravování, ani na velkém přijímání, ale na klidu, který z normálního dítěte nedělá případ.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Jak se má paní Eva vymezit své mámě a říct jí, že její dcera nemůže být terčem jejich nepříjemných poznámek? Musí své dítě ochránit, nebo má její máma právo říct svůj názor? Přečtěte si také příběh Veroniky, která nechce, aby její máma vychovávala její děti.

Zdroj: příběh poslala Eva D.