“Můj milý synu, snad jednou nedopadneš jako já. Jednou pochopíš,” píše v dopise pan Miloslav synovi. Radí psycholog

Se svým příběhem se nám svěřil pan Miloslav. Napsal nám z domova seniorů, kde už nějakou chvíli žije. Neumí se s tím smířit, protože si myslel, že si ho k sobě jeho syn vezme. Má velký dům, dobrou práci a rozhodně si nežije špatně. Myslel si tedy, že poslední roky života, které mu zbývají, si užije s rodinou. Nakonec se pan Miloslav rozhodl synovi napsat, co cítí.

Mohlo by se vám líbit

“Holčičko moje, vím, že je asi pozdě, ale nevdávej se,” varuje svou dceru Naďa

Přijít o člověka blízkého, je obrovská bolest

Milý synu,

přeji ti, abys nedopadl jako já, protože to není žádná výhra. S tvou maminkou jsme se velmi milovali a tvůj příchod na svět pro nás byl nejšťastnější den, protože znamenal to, že jsme si vytvořili rodinu. Naši malou rodinku, kterou jsme oba milovali a ctili. Nikdy jsem své milované ženě nedokázal poděkovat za to, že přivedla na svět nový život. Pečovali jsme o tebe, snažili se, aby ti nic nechybělo. A mám pocit, že to tak bylo.

Vystudoval jsi, oženil ses a my se radovali z vnoučat. Moje báječná žena, tvá maminka však ne moc dlouho, protože jí trápilo zdraví a před sedmi lety zemřela. Když přijdeš o člověka, kterého miluješ od šestnácti let, je to velká životní zkouška. Každý den mi je bez ní smutno, každý den si na ni vzpomenu.

Síly ubývají

Přirozeně milý synu, jak stárneš, síly ubývají. I mě se to stalo. Postupně. Najednou mě zmáhá spousta věcí, jsem unavený a neudělám během dne tolik povinností, co dřív. Představ si, jaké to je, když tě k tomu ještě začne zlobit zdraví. Je to špatné. V duchu se cítíš jako dvacetiletý mladík, který by chtěl vyskočit a jít na zábavu protáčet děvčata, ale tělo ti dává najevo, kolik ti ve skutečnosti je. Přichází první problémy, kdy si neuvaříš, neuklidíš a nepostaráš se o sebe. Do toho začneš zapomínat a problém je na světě. I já nakonec potřebuji každodenní pomoc a péči.

Mohlo by se vám líbit

“Nejmilovanější synu, bolí mě, že se mnou nechceš mluvit a stýkat se,” píše svému synovi Marie

Přál jsem si dožít u tebe

Myslel jsem si, že tvoji péči. Doufal jsem a věřil, že konec svého života strávím s tebou. Ve tvém domě, s tvou péči a obklopen rodinou. Když přišel čas na rozhodnutí, přišlo mi, že ses ani nerozmýšlel a vyřknul okamžitě jako jedinou možnost ortel domova důchodců. Není to tu špatné, milý chlapče, snažil ses, to je pravda. Vše je luxusní, krásné, pohodlné. Platíš za to nemalé peníze. Ale copak nahradí luxus rodinu a zázemí, které člověk zná? Chodíš za mnou minimálně, jednou měsíčně a oháníš se tím, že na mě nemáš čas.

A co když dopadneš stejně?

I tvá bývalá manželka za mnou chodí častěji než ty a vezme mě, teď už na vozíčku, na procházku parkem. Synu, v domově důchodců mám spoustu času na přemýšlení, tomu věř. I když se často ve vzpomínkách vracím k době, kdy tvá maminka ještě žila, přemýšlím i o tobě.

Přeji ti z celého srdce, abys nedopadl jako já. Aby v době, kdy budeš potřebovat péči a lásku druhých, tví synové neřekli, že tě pošlou do domova. Protože nemají čas, chuť nebo sílu se starat. Teprve pak totiž můžeš poznat, co všechno jsem prožil a prožívám já. Nezapomeň, nic není důležitější než rodina. Nic.

Mohlo by se vám líbit

„Po třiceti letech manželství jsme zjistili, že spolu vlastně neumíme být sami,“ svěřuje se Růžena

Třeba změníš názor

Zamysli se prosím, ještě je čas. Jsi mladý, můžeš toho spoustu změnit a žít tak, aby tvůj život získal spoustu zážitků a vzpomínek s rodinou. S dětmi. Protože to nenahradí nic. Budu moc rád, když za mnou budeš chodit častěji, protože tuším, že mi už moc času na tomto světě nezbývá. A moc rád bych ti řekl spoustu věcí, slyšel od tebe, jak se máš, co firma a vše, co mi budeš chtít říct. Doufám, že se toho dočkám.

S láskou tvůj táta

Přijde za panem Miloslavem jeho syn? Vezme si jeho rady k srdci?

Máte kolem sebe stejný nebo podobný příběh? Jak byste postupovali vy? Pečovali byste o své rodiče, nebo jim zařídili domov seniorů? Přečíst si můžete také příběh paní Sylvie, která se rozhodla dát maminku do domova důchodců a má z toho výčitky svědomí.

Názor psychologa Milana Maláče: Jak zpracovat bolest a najít smíření

„Přijmout fakt, že vaše dítě zvolilo domov seniorů, vyžaduje v první řadě projít procesem zdravého truchlení. Je naprosto přirozené cítit smutek, vztek, nebo dokonce křivdu. Rodiče často investují celý život do toho, aby své děti zajistili, a podvědomě očekávají jakousi emocionální splátku v podobě dožití v kruhu rodiny. Klíčem k úlevě je však pochopit, že rozhodnutí dítěte málokdy pramení z nedostatku lásky. Většinou jde o racionální a nesmírně bolestivé zhodnocení vlastních limitů – psychických, fyzických i ekonomických. Pokud se rodič dokáže odpoutat od role oběti a nahlédne na situaci očima přetíženého potomka, udělá první krok k vnitřnímu smíření a zachování křehkého rodinného pouta.

Druhým zásadním krokem je redefinice toho, co pro vás domov seniorů vlastně znamená. „Mnoho lidí má v sobě stále zakořeněné stigma z minulosti, kdy tyto instituce připomínaly spíše neosobní nemocniční oddělení. Moderní zařízení však nabízejí bohatý sociální kontakt s vrstevníky, strukturovaný program, kognitivní tréninky a non-stop odbornou péči, kterou rodina doma jednoduše nedokáže technologicky ani lidsky zajistit.

Když přestanete vnímat toto rozhodnutí jako odložení do starého železa a začnete ho brát jako bezpečné a důstojné řešení své situace, uleví se nejen vám, ale i vašim dětem. Vztah s nimi se pak může transformovat – místo vyčerpávajících a stresujících pečovatelských povinností vám zbyde čas na kvalitně strávené společné chvíle, plné skutečného zájmu, objetí a vyprávění.„

Přečtěte si také příběh paní Evy, které zemřel jediný syn. a ona už nemá pro co žít.

Zdroje: Dopis nám napsal Miloslav P.