Domácí mazlíčci dokážou člověku po těžkých životních událostech přinést radost i pocit, že není sám. Někdy se ale z pomoci zvířatům může stát způsob, jak zaplnit prázdné místo v životě. Jenže i to se může zvrtnout, přesně tak, jak se stalo u maminky paní Veroniky, která se stala doslova kočičí matkou.
Veronika (43) má strach o svou maminku. Ta zůstala po pětatřiceti letech manželství sama. Když od ní manžel odešel za jinou ženou, těžce to nesla. Zpočátku se zdálo, že jí pomůže obyčejná kočka z útulku. Dnes jich má doma osm.
Maminka má dnes osm koček
Po rozvodu se moje maminka úplně změnila. Přestala chodit mezi lidi, prodala chatu a většinu času trávila sama doma. Jednoho dne si přivezla z útulku kočku. Byla jsem ráda. Měla jsem pocit, že se konečně o něco zajímá a že má důvod ráno vstát z postele. Jenže za pár měsíců přišla druhá. Pak třetí. Vždycky říkala, že tuhle by si nikdo nevzal, tamta byla nemocná a jiná zase zůstala úplně sama. Nedokázala říct ne.
Dnes jich má doma osm. Byt je čistý, o kočky se vzorně stará a nikdy bych neřekla, že je zanedbává. Právě proto se mi o tom těžko mluví. Jenže maminka už téměř nikam nechodí. Veškeré úspory utrácí za veterináře, kvalitní krmivo a vybavení. Když ji pozvu na víkend nebo na společnou dovolenou, odmítne. Tvrdí, že kočky nemůže nechat samotné. Nedávno se zmínila, že v útulku mají ještě jednu starší kočku, kterou si prý nikdo nevezme. Když jsem jí řekla, že osm koček už je opravdu hodně, rozplakala se. Řekla mi, že kdyby je nevzala ona, kdo jiný by jim pomohl. V tu chvíli jsem nevěděla, co odpovědět.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro svět ženy
Nejde už jen o kočky
Mám maminku obdivovat za to, kolika zvířatům dala domov? Nebo bych měla zasáhnout, protože mám pocit, že si kolem sebe vytvořila svět, ze kterého už nechce vystoupit? Bojím se, že si svou vlastní osamělost nebo bolest z rozvodu projektuje do záchrany koček a tak trochu nemyslí na sebe a na to, že by ještě měla žít. Nejde mi o kočky. Jde mi o ni. Připadá mi, že od chvíle, kdy odešel táta, žije už jen jejich životy a na svůj vlastní úplně zapomněla. Myslíte si, že přeháním a maminka jen našla smysl života v péči o zvířata? Nebo může být pořizování dalších a dalších koček známkou toho, že se stále nevyrovnala se samotou a ztrátou partnera? Co byste na mém místě udělali vy?
Ke komentáři na situaci paní Veroniky nás inspiruje psycholožka Jennifer L. Patterson
Děkuji vám, paní Veroniko,
že jste se podělila o svůj citlivý příběh. Je zřejmé, že vás netrápí samotné kočky, ale především to, jak moc se po rozvodu změnil život vaší maminky. Péče o zvířata jí mohla pomoci překonat těžké období a dát jejím dnům nový smysl, zároveň ale máte oprávněnou obavu, že se její svět postupně zúžil natolik, že v něm už téměř nezbývá místo pro ni samotnou.
To, že se o kočky vzorně stará, je důležité, ale stejně důležité je všímat si, zda kvůli nim nerezignovala na vlastní potřeby, vztahy a radost ze života. Zkuste s maminkou mluvit především o ní, ne o počtu koček. Ptejte se, jak se cítí, co jí chybí a co by jí kromě péče o zvířata mohlo přinášet radost. Pokud by se ukázalo, že se stále těžko vyrovnává se samotou nebo ztrátou partnera, mohla by jí prospět i podpora psychologa, který by jí pomohl najít vlastní rovnováhu.
Paní Veroniko, vaše starost je projevem lásky, nikoli kritiky. Snažte se mamince dát najevo, že chcete pečovat hlavně o ni, stejně jako ona pečuje o své kočky. Věřím, že trpělivý a laskavý přístup může být prvním krokem k tomu, aby znovu našla prostor i pro svůj vlastní život.
