Stáří často přináší rozhodnutí, která nejsou jednoduchá ani pro samotného seniora, ani pro jeho rodinu. Někdy člověk souhlasí se změnou bydlení, protože nechce být svým blízkým na obtíž. Až čas ale ukáže, že nový život není takový, jak si představoval.
Alžběta (76) celý život žila ve svém bytě, kde vychovala dvě děti a kde měla své vzpomínky. Když se ale po zdravotních problémech začala hůře pohybovat a několikrát upadla, děti jí začaly vysvětlovat, že už by sama být neměla.
Nakonec souhlasila s odchodem do domova pro seniory, protože věřila, že to bude jen dočasné řešení.
Děti mě přesvědčily, že domov důchodců bude nejlepší řešení
Nikdy jsem si nepředstavovala, že svůj život zakončím někde jinde než doma. Můj byt pro mě nebyl jen místem, kde jsem bydlela. Každý pokoj měl svůj příběh. V kuchyni jsem vařila pro rodinu, na balkoně jsem pěstovala květiny a v obýváku jsme slavili narozeniny.
Když jsem začala mít problémy s chůzí, děti se o mě začaly bát. Dcera mi říkala, že se bojí, že jednou přijde a najde mě ležet na zemi. Syn zase tvrdil, že by si nikdy neodpustil, kdyby se mi něco stalo a on tomu mohl zabránit. Chápala jsem je. Nechtěla jsem být matka, kvůli které se budou trápit. Proto jsem nakonec kývla na domov pro seniory.
Říkala jsem si, že si zvyknu. Lidé tady nejsou zlí. Personál se snaží a některé obyvatelky jsem si oblíbila. Ale pořád mám pocit, že to není můj život. Chybí mi moje věci, moje vůně doma, moje rutina. Chybí mi možnost vstát ráno a udělat si kávu, kdy chci. Tady mám všechno naplánované.
Foto: Pexels
Domů už nemůžu
Nejvíc mě ale bolí, že když jsem svým dětem řekla, že bych se chtěla vrátit domů, začaly mi vysvětlovat, že už to není možné. Dcera mi řekla, že se bojí, že bych to nezvládla. Syn zase připomněl, že doma už není a nový byt zařídit nebude jednoduché a navíc by nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, kdyby se něco stalo. Pak jsem se jich zeptala, jestli bych nemohla bydlet u některého z nich.
Nastalo ticho. Nakonec mi oba řekli, že by to pro ně nebylo dobré řešení. Že mají práci, své rodiny a že by to všem přineslo velký stres. Rozumím tomu. Ale zároveň mě strašně bolí slyšet, že vlastní děti mě k sobě nechtějí. Často si říkám, jestli jsem neměla být odvážnější a zůstat doma déle.
Dnes ale sedím v pokoji, který není můj, a přemýšlím, jestli jsem udělala správné rozhodnutí. Vím, že mají své životy a že se o mě bojí. Jen bych si přála, aby se mě někdo zeptal, co opravdu chci já. Protože já chci být zase chvíli samostatná, aniž by někdo řídit můj život.
Myslíte si, že děti mají právo rozhodnout za své rodiče, když mají strach o jejich bezpečí? Nebo by měl mít člověk možnost zvolit si, kde chce dožít, i když s tím rodina nesouhlasí?
Ke komentáři na situaci paní Alžběty nás inspiruje odborník Barry J. Jacobs
Děkuji vám, paní Alžběto,
že jste se podělila o tak osobní a bolestivý příběh. Z vašich slov je cítit, že nejde jen o změnu bydlení, ale především o ztrátu pocitu svobody, domova a možnosti rozhodovat sama o svém životě. Je přirozené, že vás bolí opustit místo, které bylo plné vzpomínek, a že toužíte znovu získat pocit, že svůj život držíte ve vlastních rukou.
Vaše děti pravděpodobně nejednají z nedostatku lásky, ale ze strachu, že by se vám něco stalo. Zároveň ale platí, že bezpečí není jediná hodnota, na které záleží. Důležitá je také důstojnost, samostatnost a pocit, že člověk není pouze objektem péče. Zkuste se svými dětmi vést klidný rozhovor ne o tom, kdo má pravdu, ale o tom, jaké možnosti by vám mohly dát více svobody a přitom zachovat potřebnou bezpečnost – například částečnou pomoc doma, úpravu bydlení nebo postupný návrat, pokud by to váš zdravotní stav dovolil.
Paní Alžběto, vaše přání být znovu samostatná není sobecké ani nevděčné. Stejně tak přání vašich dětí mít vás v bezpečí není odmítnutím. Jde o hledání rovnováhy mezi vaším právem rozhodovat o svém životě a jejich obavami o vás. Přeji vám, abyste našla cestu, na které se budete cítit nejen chráněná, ale také respektovaná a slyšená. Pořád jste člověk se svými přáními, ne jen někdo, o koho je potřeba se postarat.
