„Vnoučata za mnou skoro nejezdí a mám pocit, že už mě nepotřebují,“ říká Alena

Alena (68) byla se svými vnoučaty od jejich dětství velmi úzce spojená. Ještě před několika lety u ní pravidelně přespávala a trávila s ní část prázdnin. Dnes jsou v období dospívání a jejich návštěvy jsou stále vzácnější.

Vnoučata za mnou skoro nejezdí, už mě asi nepotřebují

Když byla moje vnoučata malá, byla u mě skoro každý druhý víkend. Pekli jsme spolu, chodili na výlety a o prázdninách u mě někdy zůstala několik dní. Byla jsem zvyklá, že se těší, kdy zase přijedou, a často samy prosily rodiče, jestli u mě mohou přespat. Poslední dva roky je ale všechno jiné. Mají kamarády, kroužky, školu a vlastní plány a na návštěvu většinou přijedou jen tehdy, když je přivezou jejich rodiče.

Když jim sama napíšu, jestli se nechtějí stavit, často odpovědí, že už něco mají. Vím, že je to v jejich věku asi normální, ale stejně mě to pokaždé zamrzí. Nedávno jsem nachystala jejich oblíbený moučník a nakonec nikdo nepřijel, protože se jim změnil program. Seděla jsem pak doma a říkala si, jestli už pro ně vůbec něco znamenám.

Nechci jim nic vyčítat

Asi jsem kvůli tomu začala reagovat způsobem, který jim situaci ještě víc znepříjemňuje. Když se konečně objeví, utrousím, že je zázrak, že si na svou babičku našli čas, nebo se zeptám, jestli jsou kamarádi opravdu vždycky důležitější než rodina. Vidím, že je to otravuje, ale v tu chvíli si nemůžu pomoct.

Dcera mi nedávno řekla, že je možná právě těmi výčitkami odrazuju a že bych měla přijmout, že už nejsou malé děti. Zabolelo mě to, protože nechci být babička, ke které se jezdí z povinnosti. Zároveň mám strach, že když přestanu návštěvy připomínat a zvát je, vztah se úplně rozplyne. Chybí mi ta samozřejmá blízkost, kterou jsme dřív měli, a nevím, jak se smířit s tím, že už ji nemůžu očekávat ve stejné podobě. Jak mám přijmout, že vnoučata dospívají a potřebují mě jinak než dřív, aniž bych měla pocit, že pro ně přestávám být důležitá?

Mohlo by se vám líbit

„Babička mi chce nechat byt, ale její nabídka má jednu podmínku,“ říká Veronika

Ke komentáři na situaci Aleny nás inspiruje psycholožka Francheska Perepletchikova

Dobrý den Aleno,

děkuji, že jste tak otevřeně popsala něco, co může bolet právě proto, že mezi vámi a vnoučaty dřív byla velmi přirozená blízkost. To, že dnes mají vlastní kamarády, zájmy a program, neznamená, že jste pro ně přestala být důležitá. Znamená to spíš, že vztah, který jste s nimi měla jako s malými dětmi, se teď musí proměnit.

Zkusila bych ubrat výčitky a nechat vnoučatům větší prostor, aby k vám mohla přicházet bez pocitu, že budou muset obhajovat, proč se dlouho neozvala. Zároveň je nepřestávejte zvát – jen možná méně naléhavě a s větším zájmem o jejich současný svět než o návrat k tomu, jaké to bývalo dřív. Někdy může vzájemný vztah udržet i krátká zpráva, společná káva nebo zájem o něco, co právě řeší, místo celého víkendu u babičky.

Mohlo by se vám líbit

„Vnučka mi řekla, že jsem stará a nerozumím dnešnímu světu. Od té doby se bojím jí vůbec něco říct,“ svěřuje se Jindřiška (67)

Dospívání vnoučat vám něco bere, ale nemusí vám vzít samotný vztah. Možná už nebudete člověkem, ke kterému chtějí jezdit každý druhý víkend, ale můžete zůstat někým, za kým přijdou ráda, protože se vedle vás necítí provinile ani hodnocená. Blízkost se někdy neztrácí, jen mění podobu. Přeji vám, aby se vám podařilo tu novou podobu postupně najít bez pocitu, že tím mizí význam všeho, co jste spolu prožili.

Jak může Alena udržet s dospívajícími vnoučaty blízký vztah bez výčitek a tlaku? A jak přijmout, že jejich zájem o babičku už nemusí vypadat stejně jako v dětství? Přečtěte si také příběh Lucky, která už nezvládá nejistotu, kterou vytváří její manžel tím, jak neustále mění svou práci.

Zdroj: parade.com, příběh poslala Alena G.